Polibek je krásný vynález jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná...

Červenec 2008

POVÍDKY PŘESUNUTY

31. července 2008 v 11:07 | Vanity&Kessi |  .::about::.

Všechny povídky od Amelle (Vanity) jsou přesunuty na blog : www.bouquet-de-violettes.blog.cz

Nedopsané povídky nebudou pokračovat.


BLOG POZASTAVEN

27. července 2008 v 15:00 | Amelle&Kessi |  .::about::.
Je to tak... nějak nemám čas na to, abych sem dávala články. Navíc mi přijde zbytečný sem dávat to, co je už na spoustě jiných blogů.
Dalším důvedem je i to, že nepíšetě komentáře a já pro sebe blog nedělám....
Takže pokud mi budete chtít napsat tak na : www.bouquet-de-violettes.blog.cz
To je blog na kterém ted budu pracovat. Mám tam své povídky, zakže kdyby si je chtěl někdo přečíst, tak může....
S Twincest-Liebe sem strávila 4 měsíce a poznala jsem za tu dobu moc fajn lidičky.... myslím, že fanynkou twincestu budu snad navždycky :) jen už nemám sílu dělat blog o kterej skoro nikdo nestojí.
Nic vám nevyčítám, aspoň mám čas na psaní povídek :)
Blog rušit nebudu, možná se k němu někdy vrátím, ale nic neslibuju.....
Momentálně jsou pro mě nejdůležitější povídky.
Mějte se.
Amelle&Kessi

Kšiltovka

26. července 2008 v 18:00 | Amelle&Kessi |  .::One Shot ::.
Stojí před zrdcadlem a sundává si kšiltovku....potom ji uklidí zpět do tašky a vybírá si jinou na zítřek....

,,Sluší ti všechny..." prohodím, abych na sebe upozornil...

,,Ty?...co tu zas děláš?!" řekne polekaně, ale zároveň naštvaně!

,,Přišel jsem se na tebe zase podívat....copak ti to není příjemné?!"...zeptám se s klidnou hlavou.

,,Ne není!...běž pryč a nech mě...to co se stalo....NE!...nikdy se nic nestalo..." řekl a otočil se zpět k zrdcadlu...vzal bílou kšiltovku a nachystal si ji na stolek vedle...

,,Ale stalo!"...odvětím klidně a popojdu k němu...

,,Bille ..zůstaň tam kde jsi!" oboří se na mě, jakobych ho hodně znervózňoval...

,,A proč?..." řekl jsem a popošel k němu ještě blíže....

,,P-Pro..." začal a já zase popošel blíž k němu. Už jsem stál úplně u něj... Díval jsem se mu zpříma do očí a potom jsem se naklonil k jeho krku.... chvíli jsem na něj jen vydechoval svůj teplý dech...

,,Bille.."...řekl a přivřel prudce oči.....šlo dost dobře poznat, že ho vzrušuje má přítomnost a blízkost...

Ztratil slova...Zrychleně dýchal......

,,Já..."...začal ,ale potom se zasekl...jemně jsem ho líbnul na ústa ...

,,Já to věděl...."...šeptl jsem mu do ucha...

,,Co jsi věděl?!.."...šeptl zase on mě do ouška..

,,Že jsi jiný..." řekl jsem a skousl mu ušní lalůček, přičemž se odemě odtrhl....

,,Ne!..Já nejsem jiný...vypadni.." řekl naštvaně, obrátil se ke mě zády a opřel ruce o stolek před ním...

,,Tome...no tak..." řekl sem zoufale a popošel znovu k němu...

,,Ne..." řekl až se mi zdálo, že se mu chce brečet...

,,Vím to....nebraň se tomu..." řeknu a položím mu ruku na rameno, přičemž se hned otočí...

,,Ale když...já nemůžu být jiný...vždycky se mi líbily holky...vždycky jsem byl největší lamač srdcí a teď..."...nedořekl větu..

,,Teď jsi prostě jiný." dokončil jsem ji za něj a přiblížil se k němu až příliž blízko...

Chtěl jsem ho políbit, ale zastavil mě...,,Bille...ne...teď....dej mi prosím čas" řekl a sklopil hlavu...

,,Kolik ...času?"...zvednu mu hlavu do úrovně té mé a nadzdvihnu obočí...

,,Nevím..prostě...dej mi čas..."

,,Dobrá, ale věčně čekat nebudu.." odvětím a už už mizím za dveřmi jeho pokoje...

,,Ty svině.." pak už jen slyším křik....

,,Juj.." pomyslím si ....,,Asi už zjistil, že už nemá jeho bílou kšiltku.." špitnu a sevřu ji pevněji v ruce....
*Bill*
Zrovna jedeme Tourbusem do Londýna na koncert ……. asi si dovedete představit, jak se Tom chová…….chodí kolem mě …. ani necekne….. ani se na mě nepodívá…. dělá, jako bych tam nebyl…..jako by mě neznal….
Když zastavíme u benzinky …. Georg s Gustavem vyběhli ven a já zůstal s Billem sám v jedné ´´místnosti´´….
Chvíli po sobě jen tak letmo pokukujem, …. no pak se konečně ozve….
,,Tak dobře, ´´ rozzáří se Tom jak sluníčko a zvědavě čeká na odpověď….
,,Heh….,´´nechápu ho……celou dobu mě ignoruje …no prostě….nemám nejmenší páru, o co jde a pak mi to konečně dojde….,,Že by se rozhodnul, že to se mnou zkusí? ....to by bylo báječný,´´…začne se mi vybavovat tolik věcí… no raději položím kontrolní otázku …
,,Co?....tak dobře?!´´ vykouzlím nechápavej výraz…
,,No…že to s tebou chci zkusit,´´ vypadne z něj a já se vydám k němu…
,,Miluju tě!´´špitnu mu do ouška a lehce ho políbím na rty….
,,Já…no.´´…..,,štttt….já vím, že si musíš promyslet i tohle,´´ řeknu a vezmu ho za ruku… potom spolu jdeme malou uličkou ke dveřím, abychom se koukli, jestli už jdou Géčka zpátky, ale jaksi moc nemyslíme na to, že se držíme za ruce….
V tom se dveře otevřou a já vidím Gustavovu nohu… v tom mi to dojde….ruce, ruce, ruce….
Otevřu dvířka od našeho ´´WC´´ a Toma tam prudce zatáhnu….
Tom je přimáčklej na ´´stěně´´ a já na něm….
Nemluvíme…jen na sebe upřeně koukáme…. potom se k sobě pomalu přibližujeme obličeji … až se naše rty spojí…. rozjedem vášnivou ´´hru´´…. je nám jedno, jestli jsou už Géčka v buse…jestli nás uslyší…. to nás teď naprosto nezajímá…..
Věnujem se jen dotekům a prožitkům z nich….
Najednou někdo zaklepe….,,Hele kluci….jestli jste to vy,´´…zahihňá se Georg….,,no tak byste měli vědět, že už vyjíždíme,´´ řekne a rozesměje se naplno, i když, jestli mu alespoň pomalinku dochází to, co se mezi náma dělo…už mu asi do smíchu nebude…
Najednou bus cukne a já prudce sednu na prkýnko od záchodu… přičemž Tom dopadne na mě…..
,,Ty Bille?…co řekneme klukům až odtud vylezem?!´´ koukne na mě, jak na děda vševěda ….
,,Heh….tak to nevím, asi budem muset něco vymyslet…..´´ …odvětím a opřu si hlavu o jeho rameno…..
,,Já bych věděl…´´začne se naplno smát ….
*Bill*
,,Musíš improvizovat," mrkne na mě Tom a už si cupká ke dvířkám.
Jakmile vyleze, slyším jen ,,Bill si skřípl ptáka".
,,No to nemyslí snad vážně," jen zatřepu hlavou, udělám výraz, jako by mě právě někdo
vykastroval a vyjdu za nima.
,,Jak se ti to povedlo prosimtě?!´´ zeptá se mě Georg.
,,No…´´
,,No on si zapomněl dát prve boxerky a víte jak už to potom dopadá," řekne Tom první blbost, která ho napadla.
,,A cos tam jako dělal ty?" nasadí podezdřívavej pohled Gustav.
,,Ježiš vy jste blbý," řeknu a uraženě odejdu, protože je mi dost nepříjemný tohle téma a navíc vím, že by Tom mlel další blbosti a nakonec by to skončilo ještě hůř, než to je.
*Tom*
,,Vidíš to?!" strčím do Gustava a běžím za Billem.
Jakmile za nim přijdu, je mi jasný, že je na mě asi hodně naštvanej, přece jen jsem si mohl vymyslet něco lepšího…..
,,Bille, promiň mi to prosím….já vážně nemůžu za to, že sem měl takovej ujetej nápad, měl jsem se s tebou první poradit."
,,Jo, to měl," vyhrkne na mě Bill a potom po mě hodí moji kšiltovku, kterou mi tehdy vzal.
,,Ale Bille, vždyť….prosím odpusť mi, znáš mě přece.Vždycky něco podělám."
*Bill*
,,To víš , že tě znám Tome," rozesměju se .
,,Jo tak, tys to jenom hrál," přiskočí ke mně a pevně mě obejme, ,,to sem rád."
,,No a nechceš si teda ještě vzít tu kšiltovku? Já věřím, že u tebe je jí dobře," pousměje se a podává mi ji.
,,No nechci ji už," odvětím a začnu šmátrat ve své cestovní tašce.
,,A proč ne?!´´ udiveně na mě koukne.
,,Protože mám zásoby," řeknu a vytáhnu hned dvě jeho kšiltky.
,,Ty můj zlodějíčku," řekne Tom svůdně a už už se ke mně blíží.
,,A co se potom dělo, to už je jen mezi nima, musím však podotknout, že nechat odemčeno, nebyl zrovna ten nejlepší nápad xD´´

autor: Zuzii
betaread: Janule

Flamagram666 2.část

26. července 2008 v 16:00 | Vanity&Kessi |  .::paints::.

Ponížení

26. července 2008 v 14:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
"Tome, tak do prdele počkej. Ono to není tak jak vypadá." Křičel už bezradný Bill na svého bratra.
"Tak to, že si kouřil tady Georga, se mi jenom zdálo? Snad mi nechceš říct, že mám vidiny. Bože, Bille, seš tak nechutnej." Otočil se zpět a chtěl se zavřít v pokoji, ale bratrovy ruce jej zastavily.
"Ale já tě miluju." Z očí se mu draly slzy a on se je nepokoušel zadržovat. Bratrovi z něj bylo špatně.
"Tak z důvodu, že mě miluješ, se chováš jako levná děvka? Tak to ti děkuju, ale o takovýhle důkazy lásky já nestojím a nesahej na mě, nebo budeš litovat." Upozornil jej, ale marně. Bill se mu pověsil kolem krku, ale bratr jej setřásl. "Varoval jsem tě." Řekl jakoby nic. Uhodil jej a Bill se svezl po zdi k zemi.
"Ale já tě vážně miluju." Tvrdě si stál za svým, ale Tom to z něj vymlátil. Když už byl schoulenej na zemi v klubíčku a rukama si zakrýval obličej, cítil, jak do něj kope. Cítil rány na svém křehkém těle, ale pořád opakoval, že jej miluje.
Tom s ním neměl slitování, kopal ho pořád dokola na ta samá místa. A také věděl, kde je jeho největší slabina. Srdce. Surově Billa chytnul za ruku, sehnul se k němu a bez jakékoliv známky lítosti mu pošeptal. "Nenávidím tě!!" Bill se mu podíval do očí. Byly plné zloby a násilí. Nepoznával v nich Toma. Takhle se k němu bratr nikdy nechoval!! Vždycky mu důvěřoval a ochraňoval ho!! Nikdy by na něj nevztáhl ruku.

"Tome, všechno napravím." Fňukl. Tom se na něj zákeřně ušklíbl, kdyby to nebyl jeho bratr, snad by ho i zabil! Krev se v něm vařila. Nenávist mu zatemňovala mozek a on čím dál víc Billem pohrdal. Nesnesl, jak se na něj Bill dívá!! V duchu se fackoval za to, že do toho pokoje vpadnul bez klepání. Nedozvěděl by se tu hořkou pravdu, ale do Georga by to nikdy neřekl!! Doufal jen, že se jim nerozpadne kapela. Bill se Tomovi vymknul ze sevření a odhodlaně se mu do tváře vysmál.
"Chceš válku? Máš ji mít!!"
"Jé, fakt? Co uděláš? Vrátíš se do obýváku a necháš se od něj vojet? Tak to se přijdu podívat a vezmu i kameru, abych se měl na co po večerech koukat." Koukal na něj s pozdviženým obočím. Moc dobře věděl, že jenom blafuje a bylo to tak. "Ty ještě přilezeš a já to moc dobře vím. Jo a když už, tak uprav se, jo? Abych se za tebe nemusel stydět. Zatím zavolám nějaký holce, ať si mám s kým užít." Utřel jej. Bill jenom vykuleně koukal a snažil si vsugerovat, že to tak není, ale nešlo mu to.
Tom za sebou prásknul dveřmi od pokoje a bratr věděl, co musí udělat. Sešel do obýváku a Georga poprosil, aby odešel. Ten ale nechtěl, bál se co mu jeho bratr provede, ale Bill se nedal. Doslova jej vyhnal.
Pak zalezl do koupelny a snažil se co nejlíp upravit, aby se bratrovi líbil, ale moc to nešlo. Všechno jej bolelo. Za pár hodin bude samá podlitina, ale i přes to si dal sprchu, nalíčil se a upravil si vlasy. Chtěl se mu líbit. Cizí by nechápal, proč to dělá, ale on věděl. Miloval jej tak moc, že by pro něj zemřel.
Nesměle zaklepal na bratrovy dveře a ten mu po chvíli otevřel s mobilem v ruce.
"A hele, koho to tady máme. Jen tak tak jsi to stihl. Už jsem chtěl volat Melanii." Zašklebil se na něj a čekal, co udělá. Jestli to vůbec udělá.
On to s ním nikdy nechtěl dělat, bál se bolesti, ale to bylo teď Tomovi u prdele. Jestli mu to nedovolí, odkopne jej jako špinavej hadr a Bill to až moc dobře věděl. Otočil klíčkem ve dveřích a kleknul si před bratra na kolena. Tom jej vytáhl za ruce na nohy a pak přehnul přes psací stůl.
"Tak co, ještě si trváš na svém?" zeptal se jej. Jenom kývl a začal si rozepínat kalhoty, které se sesunuly k zemi. Nasucho polkl, sundal si i prádlo a čekal, co přijde. Tom taky nezůstával pozadu a sundal si všechno, co měl na sobě.
Pak ještě Billovi přetáhl tričko přes hlavu a prudce do něj pronikl, až zařval bolestí. Nečekal, až si zvykne a začal přirážet. Bratrovi stékaly slzy po tváři. Byla to neskutečná bolest, ale byl zticha a poslušně držel. Tom sténal, bylo to něco neskutečného. Netrvalo dlouho a udělal se. Ještě jednou hlasitě zasténal a vyšel z něj. Zalapal po dechu, když na svém vzrušení uviděl krev. Zarazil se. Až takhle daleko zajít nechtěl.
"Odpusť mi to... prosím." Špitl, když jeho mladší bráška spadl na kolena.
Bill se schoulil do klubíčka jako malé kotě. Tom se na něj díval. Chtěl ho obejmout. Schovat ho do své náruče, ale Bill mu to nedovolil. Vzlykal. Jemu to trhalo uši. Jakoby mu křičel přímo do uší a vyčítal mu všechnu tu bolest, kterou v sobě cítil. Tom nevěděl jak začít. Jak to všechno urovnat. Uklidnit Billa. On jej od sebe pořád odháněl.
Teprve až Tom odešel do koupelny, Bill se postavil na nohy. Rychle se oblékl a koukl z okna. Sněžilo. Vločky se malátně snášely ze ztemnělého nebe a dopadaly na zem. Zapřemýšlel.
Skočit? Neskočit? Žít? Zemřít? Odpustit? Ne!! Tohle se nedá odpustit ani za nic!!!
Když se Tom vrátil a vidět bratra stojícího v otevřeném okně, jak přemýšlí nad smrtí, zamrazilo v něm a cítil, jakoby ho někdo mlátil. Všechna ta bolest, kterou udělal Billovi, se mu vracela několikanásobně silněji. Podlomila se mu kolena.
'"Bille!! Pojď zpátky!!" Natáhnul se k němu.
"Nepřibližuj se ke mě!!" Vrčel na něj Bill a díval se dolů. Páni, to je výška!!
"Kurva Bille!! Neskákej!!" Prosil ho hystericky Tom.
"Víš, co je nejhorší, Tome?" Zamyslel se.
"Že tu stojíš v okně a chceš skočit??" Sarkasticky odpověděl.
"Ne!! To, že i potom, co jsi mi stihl jen za pár okamžiků ublížit a takhle mě ponížit, pořád tě miluju!!" Otočil se zpět, jakoby si to rozmyslel. Tom se k němu pomalu plížil. Nechtěl ho vylekat, aby se nestala nehoda.
"Pojď." Natáhl k němu ruku. Bill se vrhl bratrovi do náruče a nepříčetně se rozvzlykal. Tom jej držel, jakoby jej chtěl ochránit před okolním, až příliš krutým, světem a uvědomoval si, že on mu ublížil mnohem víc. Kdyby jej jenom uhodil, to by se možná dalo odpustit, ale to jak je zmlátil? Podle něj mu to nikdy neodpustí a byl si vědom toho, že mu to jednou pořádně oplatí.
"Muluji tě." Zašeptal a objal jej ještě pevněji. Ano, řekl mu slova, co ještě nikdy nikomu. Uvědomil si, jak moc k němu cítí, když tohle všechno dobrovolně podstoupil. Bylo mu špatně ze sebe samotného, ale už se hold nedalo nic dělat. "Nezajdeme doktorovi?" Optal se jej. Co když mu vážně nějak vážně ublížil? No samozřejmě, že to nebylo jenom tak nic. To by tam nebyla ta krev.
"Já nechci. Bojím se. To... to bude dobrý." Podíval se mu se strachem do očí. Samozřejmě, že to ještě solidně bolelo, ale kdyby šel k doktorovi, představil by si, co spolu asi tak dělali a ještě by to nahlásil policii. Z toho měl strach. A proto se rozhodl si to protrpět a už nikdy nic podobného neudělat. Nepodvést bratra, protože se to nevyplatilo.

autor: Cartney, Pajutka

Flamagram666 1.část

26. července 2008 v 12:00 | Vanity&Kessi |  .::paints::.

V náruči anděla

25. července 2008 v 18:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
In the arms of an angel
Fly away from here
From this dark cold hotel room
And the endlessness that you fear
You are pulled from the wreckage
Of your silent reverie
You're in the arms of the angel
May you find some comfort there
You're in the arms of the angel
May you find some comfort here.



Život bez něho už nikdy nebude stejný, protože on už tu není, aby se mnou mohl žít.
Jenom on mě dokázal spolehlivě rozveselit. Dělal to pokaždé, když mě ráno probouzel, protože se vždycky probouzel v mém náručí. On byl moje láska.
Věc, kterou postrádám nejvíc je ta, že už ho vedle sebe necítím. Jeho klidný dech vždycky dopadal na můj hrudník, když jsme spolu usínali a když jsme se společně probouzeli. Ty jeho ospale nádherné oči, které mě sledovaly každé ráno, ho dělaly tou nejvzácnější věcí, kterou jsem kdy měl.
Pamatuji si, jak chtěl sedět na posteli a po celém pokoji plápolaly svíčky. Já měl v ruce svou akustiku a on ten nejbožštější hlas. Miloval jsem, když jsem mohl pozorovat, jak se ty plamínky odrážejí v jeho obličeji. Mohl se usmát a říct mi, že hraju špatný akord, ale já bych nedělal nic, stále bych jen seděl a sledoval ho.
To byl můj Bill. Moje dvojče. Moje pravá láska. Moje všechno. Ale teď, je někde na lepším místě. Je s anděly. Určitě si s nimi rozumí.
Je těžké porozumět tomu, jak mi ho mohl Bůh vzít. Ještě nebyl jeho čas, bylo mu pouze sedmnáct. Měl před sebou ještě celý život. A navíc někoho, kdo ho miloval, člověka, který ho miloval nejvíc na celém světě.
Někdy se modlím za to, aby mi ho tam nahoře dobře opatrovali. Byl to hrozně křehký člověk. Cokoliv ho dokázalo zranit. Když ještě žil, nikdy jsem z něj nespustil pohled, stále jsem ho opatroval. Nikdo nebo nic ho nemohlo zranit, tím jsem si byl jistý. Tak proč se to stalo? Proč jsem to neviděl? Byl jsem snad slepý? Možná, že jsem to jenom nechtěl vidět, protože jsem věděl, že tohle byl předem prohraný zápas. Jenom já jsem věděl jak sám se sebou uvnitř bojoval.
Jednou jsem ho našel po koncertě brečet. Jelikož mi to nedalo, šel jsem k němu blíž a objal ho. Neptal jsem se, proč brečí. Neptal jsem se, co ho tak zlomilo. Prostě jsem ho jenom utěšoval.
Políbil jsem ho na čelo, ale to byla ta chyba. Rozbrečel se ještě víc.
Třásl se, jeho srdce bilo jako o závod. Byl to jenom klasický panický záchvat. Odstrčil mě od sebe a odsunul se k nejbližší zdi. Vzpomínám si, že tohle byl jeden z nejhorších okamžiků mého života. Bál jsem se. Bál jsem se, že ode mě nechce pomoct.
Když se na jeho nádherně bledé kůži začal objevovat první pot, věděl jsem, že něco není v pořádku. Došlo mi, že to není jenom nějaký záchvat breku. Okamžitě jsem začal volat Davidovi. Bill ležel na zemi a dusil se, jakoby neměl dostatek kyslíku. Rozeběhl jsem se k němu blíž. Z mého telefonu se ozývalo jenom pípání, Dave si musel vypnout mobil. Zahodil jsem telefon pryč a snažil se mu pomoci. Potom jsem ho chytnul a začal mu bušit do zad, dokud se zase nenadechl.
Později měl hlavu položenou na mém rameni. Oči měl semknuté, jak jen to šlo. Jestli tohle měla být chvíle znamení, tak to byla ona. I když jsem věděl, že nesnáší, když zpívám, začal jsem mu zpívat jednu z jeho oblíbených písniček. Doufal jsem, že ho to přenese alespoň trošku zpátky do reality. Když znovu oči otevřel, zase brečel. Chtělo se mi také brečet, udělal jsem to. Oba jsme tam seděli a objímali se, brečeli pro to, co bylo v nás. Když cítil bolest, já také. Měli jsme ty samé pocity, ty samé myšlenky. Všechno. Tohle bylo naposledy, co jsme brečeli, společně brečeli.
Po této události byl kompletně zmatený. Zřídkakdy se maloval, se stylingováním vlasů trávil maximálně pět minut a už se ke mně nechoval tak, jako dřív. Když jsem ho chtěl třeba jen políbit, odstrčil mě pryč a zůstal koukat do země. Bylo mi jasný, že mu něco je, něco vážnýho se děje. Někdy, když odmítl polibek, jsem ho jenom políbil na tvář a prsty mu projel vlasy. Chtěl jsem mu pomoci. Zachránit ho. Zachránit jeho zlomenou duši. Od té doby se uzavíral do sebe. Na pomoc bylo už příliš pozdě.
Jedné noci jsem nemohl usnout. Musel jsem ho vidět, nemohl jsem zavřít oči. Tak moc mi chyběl. Měl jsem pocit, že se stalo něco špatného. Díval jsem se na něj, ale stejně mi připadalo, že mě něco opouští. Hrozně mě to bolelo. Pocit, že už nikdy neuvidíte vaše dvojče, vaši lásku, už nikdy, je to nejhorší na celém světě. Potom totiž chcete, aby bylo všechno zase fajn, ale už nemáte šanci na nápravu.
Ty noci, které jsme spolu v tichu trávili a sledovali se, nemluvili, jen si sami sebe užívali, už nejsou nic, než jen vzpomínky. Celou noc jsem ho sledoval, nic víc jsem dělat nemohl.
Potřeboval moji lásku víc, než cokoliv jiného, ale ani tohle ho nedokázalo udržet při životě. Stres, aby byl stále v perfektní kondici ho srazil k zemi, zničila ho média.
Byla noc po tom, co skončila naše show v Berlíně. Bill potichu zalezl do postele. Nepolíbil mě, neřekl ani slovo, neudělal nic, co kdysi dělával. Věděl jsem, že se tahle chvíle blíží. V očích měl neskonale prázdno. Vždycky zářily láskou k životu, ale teď se Bill tvářil, jakoby život nenáviděl, alespoň tomu všechno nasvědčovalo. Jediná věc, kterou ještě miloval, jsem byl já. Nechápu to. Proč chodil na ten balkón?
Po téhle děsivé noci jsem se probudil celý zalitý studeným potem. Probudil jsem se a Bill vedle mě neležel. Věděl jsem, že je hrozitánsky špatně. Pamatuju si, jak jsem vyskočil z postele a běžel ke dveřím od balkónu. Obraz Billa, který stál na okraji, s mrtvým výrazem ve tváři, mě pronásleduje každým dnem. Stále cítím pocit viny. Nechci, aby mě na tomhle světě nechal samotného. Bez něho prostě nemůžu přežít. Snažím se nevybavovat si zvuk toho, když dopadl na chladnou vozovku. Obraz toho, když padal do žijící ulice, kde stáli lidé a brečeli. Pamatuju si, jak jsem k němu běžel, křičel na něj ať sleze dolů, všechny slzy, které jsem pro něj vybrečel. Jak si s jeho vlasy pohrával vítr. Jak koukal dolů přes okraj a zhluboka se nadechl. Otočil se a podíval se na mě, natáhnul po mě ruku. Rychle jsem ho za ni chytnul a stáhnul k sobě, líbal ho. On ale nepovolil, stále tam stál, jenom se chtěl rozloučit.
"Prosím, prosím, Bille, neopouštěj mě…" Z očí se mi nekontrolovatelně hrnuly slzy, díval jsem se mu do obličeje, modlil se, ať zůstane se mnou. Těžce vzdychnul, taky brečel. Vytrhnul mi svou ruku. Nikdy předtím jsem ho neviděl takhle emotivně brečet, s každou jeho další slzou se moje srdce rozpadalo.
"Tome, já, miluju tě… ale prosím, rozuměj, tohle je to nejlepší řešení, beze mě budeš šťastnější…" Tahle slova mě totálně zničila. Kdyby jenom věděl, jak moc jsem ho potřeboval. Miloval jsem ho takového jaký byl. Chystal se to udělat, ať ho zastavím nebo ne. Byl připraven skočit a jeho křehké tělo nemělo šanci po nárazu na vozovku přežít. Bylo už pozdě na jeho záchranu.
Znovu se podíval přes okraj balkónu dolů a znovu se zhluboka nadechnul. Jediné, na co jsem myslel, bylo to, jestli opravdu skočí. Opravdu se chystal ukončit svůj život a to se mělo stát tak rychle, že to snad ani nebylo možné. Ještě než jsem se ho stihnul dotknout naposledy, on to udělal, skočil, padal dolů do přeplněných ulic. Zakřičel jsem a zacpal si uši, nechtěl jsem to slyšet, nechtěl jsem v tu chvíli cítit už naprosto nic. Věděl jsem, že už je mrtvý, podlomila se mi kolena, chtěl jsem, aby mi Bůh vrátil zpátky mýho brášku. Bez Billa budu někdo jiný, už nikdy nebudu takový, jakého mě znáte.
Běžel jsem dolů po schodech, dezorientovaný slzami. Věděl jsem, že to bude strašné, ale prostě jsem ho musel vidět, alespoň ještě jednou, jednou, než mi ho seberou a dají do rakve. Po chvilce jsem se dostal ven, okolo těla mého bratra byla spousta lidí. Všichni si šokovaně povídali. Ti co věděli, kdo to je, brečeli. Všechny jsem je odstrčil, uviděl jsem Billovo bezvládné tělo, je to děsivá ztráta. Všichni mě sledovali jak ho otáčím na záda. Oči měl stále otevřené, zavřel jsem mu je a políbil ho na víčka. Moje slzy mu dopadaly na obličej, vypadalo to, jakoby brečel i on. Naposledy jsem ho objal. Malinko jsem s ním zatřásl, kdyby třeba ještě žil, ale nic se nestalo. Ochable mi ležel v náručí a jediné co jsem mohl, bylo držet ho a plakat. Všimnul jsem si jeho výrazu, vypadal tak láskyplně. Nevypadal smutně, ale úplně klidně.
V dálce jsem slyšel sirény, přijížděla záchranka, přimknul jsem ho k sobě ještě blíž. Oni tu totiž byli proto, aby mi ho vzali. Jediné co jsem si přál bylo, aby ožil, aby mu v těle zase proudila krev.
Lékaři mi ho sebrali. Sledoval jsem jak ho dávají na nosítka a přes hlavu mu přetahují bílou látku. Prosil jsem je, abych mohl jet s ním, ale oni nechtěli. Musel jsem jít domů a čekat na jejich telefon.
O týden později, dokázal jsem to a přišel na pohřeb, jsem stál nad jeho hrobem, padal na mě déšť a na tisíce dalších lidí také. Všichni brečeli. Jak se jenom opovažují? Neznali ho. Znali jenom tu rockovou hvězdu, která nosila tolik make-upu a řetízků. Neměli právo na to, aby nad ním truchlili.
Každý řekl své sbohem a odešel, ale já ne, dál jsem tam stál. Měl jsem všechny jeho prstýnky u sebe, položil jsem mu je na pomník, ony byly to jediné, čeho jsem se po něm vzdal.
Následující rok, jsem se odstěhoval z našeho apartmánu. Přinášel mi tolik vzpomínek, špatných vzpomínek, takže jsem se musel odstěhovat hodně daleko odsud, do velikého domu, pryč z města. Potřeboval jsem místo na odpočinek, kde bych na to všechno mohl zapomenout. Ale pravda byla ta, že nic už nebude stejné.
Když jsem se stěhoval, našel jsem něco pod postelí. Byly to Billovy oblíbené jeany a jedno z jeho triček. Přitiskl jsem si je k hrudníku a překvapivě, ony stále voněly, voněly jako Bill. Bylo to, jakoby byl zase se mnou, jakoby konečně sešel z nebes a rozhodl se mi vrátit.
Stále tohle oblečení mám, střežím je, mám je naspod své skříně. Je jediným kouskem Billa, který se mnou stále je. Někdy se mi dokonce zdá, že mě sleduje. Vstávám a cítím ho vedle sebe, jeho dech je tak teplý a klidný, když dopadá na mou hruď. Cítím jeho ruce okolo svého pasu, stejně jako to vždycky bylo, bylo předtím. Když se tohle děje, chce se mi vždycky brečet. Přeju si, aby to byl opravdu on. Dal jsem mu lásku, dávám mu ji i teď, stále ho ještě miluji.
Je tak těžké na něj nemyslet. Neuběhne den, abych na něj nepomyslel. Jeho nádherný hlas, stále ho slyším. Zpívá mi před spaním a budí mě ve tři ráno, aby mi řekl, že mě miluje. Ten den, když se to stalo poprvé, myslel jsem si, že bolestí lásky umřu.
Ale teď, každý den je boj. Vědět, že ho nemůžu políbit nebo mu říct slova lásky, mě přivádí do deprese. Byl jsem u psychiatra, ale ani ten mi nepomohl. Nikdy mi neporozumí, nikdy nebudou vědět, jak moc se bojím.
Je to tak těžké, věřit, že ho už nikdy v tomhle životě neuvidím. On vždycky bude můj anděl, nezáleží na tom, kde je. Já ho budu milovat až do konce života, dokud moje srdce nezhyne. Netrpělivě čekám na den, kdy s ním zase budu moci být, na místě, kde spolu budeme na věky šťastní.
Až do tohohle dne mi bude chybět. Budou mi chybět naše společné vzpomínky. Bude mi chybět sladká vůně vanilkových svíček, které zapaloval, než jsme šli spát. Bude mi chybět můj anděl.
On vždycky byl a bude můj andílek.

autor: Boukalka

Never alone

25. července 2008 v 16:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Byl unavený, snad nejvíc unavený než kdykoliv předtím. Skupina nepřetržitě cestovala a koncertovala, posledních pár týdnů se cítil, jakoby to trvalo celou věčnost. Všechen ten křik rozvášněných fanynek, tahání za jeho vlasy a oblečení, když se třeba jenom pokusili vyjít z hotelu, začínalo mu to lézt na mozek. Pomatoval si všechny ty prsty, které se natahovaly a tahaly za bratrovy rozcuchané vlasy, jak se mu strachem rozšířily oči před tím, než ho začali bodyguardi pořádně bránit. Všechno to bylo strašně stresující a sráželo ho to dolů, nevěděl, jak dlouho ještě dokáže zůstat… normální.
Zazívání. Vychrtlý, černovlasý klučina se protáhnul, až doposud seděl, a zavřel rozpis všech jejich budoucích tras. Zvednul svoje úzké ruce a podrbal se na hlavě, vyhrnulo se mu tričko, které teď už nezakrývalo jeho tetování ve tvaru hvězdičky. Znovu zazíval a nahnul se, aby mohl zhasnout malou lampičku. Když se předklonil, ucítil v boku hroznou bolest, jakoby ho tam někdo bodal nožem. S malým zalapáním po dechu si tenhle sedmnáctiletý kluk přejel prsty po jeho vyčnívajících žebrech a skousnul si ret, v oblasti plic mu tepala hrozná bolest.
Protřel si unavené oči, Bill se dětinsky zamračil, když spatřil rozmazané černé stíny na své ruce. Byl to dlouhý den, hrozně dlouhý. Koncert skončil asi před dvěma hodinami. Všichni čtyři členové skupiny prakticky spali, když jeli svojí velkou černou dodávkou před hotel. Normálně by tihle čtyři kluci skončili projížděním klubů v Mnichově, obzvláště Tom, který většinu nočního času trávil právě na těchto místech… ale jejich vyčerpanost nad nimi zvítězila a tak všichni čtyři byli připraveni jít si lehnout ještě před půlnocí.
Z postele vedle okna, kde spalo jeho dvojče, se ozývalo potichoučku chrápání, Bill se malinko usmál, přitom svýma medovýma očima pozoroval Toma. Kytarista byl po koncertě obzvlášť unavený, neustále mu při přejezdu klesaly oči. Ale jakmile dojeli do hotelu, ostatní tři kluci ho podepřeli a společně odvedli do pokoje.
Bill zívnul a otočil se směrem ke svým kufrům. Nepomatoval si, kam si dal věci na spaní. Jen uvažte… jeden měl na make-up a všechno ostatní, další na normální oblečení, třetí na oblečení, které si bral na schůzky a focení, další zase na noční aktivity a… tak dobře… nepomatoval si, co si dal do těch ostatních dvou. Dalo mu to celkem zabrat, než konečně našel plandavé bílé tričko (pro něj bylo až moc velké, jeho bratr ale takovéhle velikosti nosil úplně normálně) a hedvábné černé kalhoty.
Sundal si svoje úzké černé triko, malinko se zaklonil dozadu, když se mu ten lehoučký materiál zadrhnul za jeho hustou černou hřívu. S hněvem ho ze sebe serval a znovu ucítil tu strašnou bolest na hrudníku. Sklopil svoje načerněné oči, celkem se vylekal, když uviděl černou modřinu, která zdobila jeho hruď. S bolestivým oddychováním si jezdil prsty po bolestivém místě, mírně sebou škubnul pokaždé, když mu tam začala bolestivě tepat. Snažil se rozpomenout, byl natolik unavený, že si prostě nemohl vzpomenout.
Fanynky byly dneska vážně nepřístojné. Už měli zkušenosti s psychotickými fanynkami, některé z nich jim občas ohrožovaly i život… ale dneska už vážně byli hrozně unavení. V posledních dnech udělali už čtyři velké show a davy byly vždycky hrozně rozhecované. Cestovali tourbusem z města do města a letadla nesnášeli, obzvláště dvojčata. Dnešní noc byla vážně strašidelná…
Celá skupina se k sobě choulila, když museli projít úzkou uličkou, plnou ječících fanynek, skláněli hlavy a snažili se uhnout před lidmi, kteří se po nich drásali jako posedlí. Bohužel to tu vypadalo, že tu není žádná ochranka. Dvojčata před sebou viděla Georga a Gustava, jak se snaží protlačit tou bariérou, krčí se a kolébají. Vypadalo to, jakoby byli z gumy, bylo to vážně děsivý. Bill a Tom sledovali, jak bubeník s basákem realizují jejich nesnáze a mizí pryč v narůstajícím davu. Dvojčata na sebe zůstala zírat, zvedli ruce a chránili si oči před těmi dlaněmi a ostrými nehty. Bill se letmo podíval na Toma, ale hned se začal vracet zpátky, překvapeně a vylekaně vyjeknul, když mu jedna z šílených holek začal silou rvát za vlasy. Muž z ochranky, která to tam zjevně měla na starosti, se ihned pokoušel rozrušeného chlapce krýt, ale dav se na něj vrhnul zezadu a bodyguardovi dalo Billa bránit už značné potíže. Ten obr si k němu stoupnul zády; jeho svalnatá záda přimáčkla Billa na pletivo. Černovlasý chlapec, který byl z toho všeho už dočista mimo, narazil do bariéry a zaklesl se do ní. Nebyl schopný vnímat bolest, vnímal jenom holky, které začaly pištět ještě víc a začal po něm šahat, tahat za něj, jakoby si ho chtěly vzít domů jako suvenýr.
Celý ten okamžik, všechno se to zdálo tak rychlé, že si to Bill ani později, když ho bodyguardi konečně dotáhli dovnitř, neuvědomoval. Už zažili tolik podobných okamžiků, kdy byli fanouškům tak moc blízko… ale oba kluci byli teď hrozně vyčerpaní, před očima měli šero, ze všeho byli úplně mimo, už toho na ně bylo moc.
Bill si promnul obličej a ohnul se, aby si mohl natáhnout kalhoty od pyžama. Udělal to celkem bez problémů a nasoukal se do svého sametového pyžama. V koupelně se nějak moc nezdržoval. Chtěl co nejdřív zapadnout do postele, ale věděl, že se potřebuje vysprchovat, umýt si z hlavy všechno to, co si tam napatlal, a především make-up. Přeci nemohl ve sprše usnout…
Když se připravil k tomu, aby šel do postele, nemohl si pomoct, ale byl myšlenkově úplně mimo. Později se už necítil ani tak vystresovaný jako předtím. Byl natolik unavený, že pomalu necítil ani svoje tělo, pohyboval se jako nějaká loutka. Pokaždé když přemýšlel o budoucnosti, o dalších koncertech, svíral se mu žaludek a on jakoby žil v prázdnotě. Bál se o svého bratra, bál se o skupinu, bál se o všechno. Někdy z toho dokonce ani nemohl spát. Když chtěl jíst, nic mu nechutnalo. Jediné co by chtěl, bylo vzít si dlouhou dovolenou.
Nevědomě se otřel o modřinu na boku. Projela jím zlost a obavy. Celá tahle situace mohla skončit velmi špatně. Kdyby to pletivo dali pryč, kdyby tam nebyla ochranka, kdyby někdo pevně uchopil jeho nebo Toma. Nebyl si jist, co by se stalo. Nevěděl, jak moc se bude ještě moct ovládat.
Mladý chlapec se slzami v očích vystoupil ze sprchy a omotal si okolo sebe ručník. Promnul si svoje červené oči a lehce popotáhnul, stres ho totálně odrovnával. S tolika fanoušky, kteří ho milovali a pomalu uctívali… stále se i přesto cítil osamělý.
Potom co si vyčistil zuby a obléknul si pyžamo, vešel Bill do zatemnělého pokoje a znovu zazíval. Chtěl už spát a zbavit se povinností. Šel ke své velké posteli a zastavil se. Hlavou mu problesknul skvělý nápad. Oči zamrkal směrem k bratrově posteli. Zapomněl na předešlé utrpení, zapomněl dočista na všechno. Potichoučku se přiblížil k posteli a sednul si na její okraj. Poklepal mu na rameno, Tom něco zamručel. "Tome," zašeptal, "seš vzhůru?"
Nedočkal se odpovědi, ale Bill cítil, že se jeho bratr stresuje, ztěžka dýchal. Tom nevydal žádný zvuk. Chtěl být drsný kluk, který nosí hustý oblečení, přesto ale když spal, vypadal jako malé miminko. Jako malé dítě, které potřebuje ochraňovat.
Bill vklouznul do Tomovy postele, jeho vystouplá kolena se dočista zabodla do matrace. Jeho bratr se na něj otočil a malinko se vyhoupl, jak matrace nadskočila. Bill byl překvapený, když viděl Tomův vystresovaný obličej. Malé cestičky od slz, tekly z jeho zavřených očí, ale Bill dokázal vidět každý sebemenší pohyb jeho víček i každý záchvěv rtů. Měl špatný sen.
Další velká slza se vyvalila z Tomova oka a Bill mu ji prstem jemně setřel. Dál ho jemně hladil po tváři, nevěděl, proč to dělá. Zavřel oči, nechával se unášet představami. Nakonec oči znovu otevřel a uviděl tmavou siluetu svého dvojčete. "Bille, co to děláš?"
Bill se uculil. Přitulil se ještě blíž, donutil svého bratra uskočit, jakmile se dotknul konečky prstů jeho tváře. Odvrátil se zpátky, Bill pozvednul ukazováček tak, že na jeho špičku dopadal jediný paprsek světla, který byl v pokoji, v tom světle se leskly i slzy jeho bratra.
Tomovi hnědé oči se rozšířily a dal si ruku k obličeji. Pomalinku si sjel prsty po tváři, odvrátil obličej pryč, on přeci nemohl brečet. Srdce mu bušilo jako o závod, když po chvilce spatřil obličej svého ustaraného mladšího bratra. "O čem se ti zdálo?" špitnul Bill…
Tom zatřepal hlavou. Snil o něčem příšerném, ale bratrův náhlý dotyk, který ho vzbudil způsobil to, že to zapomněl. Vypadalo to jakoby jeho bratr vklouznul do jeho snů, do té noční můry, do toho zakázaného. Jeho bratr… Bill… Bill…
"Byl to ošklivý sen," zamumlal Tom svým hlubokým hlasem. Protočil oči a skousnul si dolní ret, cítil, jak se ještě hrůzou celý chvěje. "Ty víš, co se dneska stalo na koncertě?" kývnul na něj Bill. "Jo, no, zdálo se mi o tom, jak na nás útočej fanynky… a já jsem tě ztratil. Ale předtím než se to stalo, pamatuju si, že jsem viděl tvůj obličej… Byl jsi vystrašený… všechny ty ruce, co po tobě šmátraly, po tvém obličeji, co tě tahaly za vlasy… a ty jsi krvácel. Viděl jsem tě, jak křičíš… ale přes ten ječící dav jsem tě neslyšel. A potom, klesl jsi do davu a já potom už nic neviděl, protože mě odstrčili pryč, já…"
Selhal mu hlas a podíval se na prostěradlo, které křečovitě svíral ve svých dlaních. Bill se na něj díval, viděl, jak se jeho bratr strachy lepí na postel.
"Já jsem se, Bille, potom tak strašně bál. Cítil jsem se hrozně unavený a ty fanynky nepřestávaly. Nemohl jsem ale opustit to, co miluju, nemohl jsem ho tam nechat, ale cítil jsem se tak…"
"opuštěný," dopověděl to za něj Bill. Tom zůstal koukat na peřinu ve své dlani, ale Bill nechtěl překazit jeho těžký dech, nechtěl, aby se na místě zhroutil. "Já vím. Taky jsem se bál…"
"A nevypadáš taky zrovna moc dobře…" vyhrknul Tom. "Ha! To není možný. Vždycky přeci vypadám neodolatelně…!" začal se Bill smát a hodil po bratrovi polštářem.
Tom se usmál a setřel si slzy z obličeje. Vyskočil z postele a dal Billa do té jeho, přehodil přes něho peřinu, nechtěl, aby mu utekl. Jejich smích a pištění bylo slyšet až dole v hotelové hale, když po sobě začali házet polštáře a lechtat se. Tom se napřáhnul a pustil se Billovi na žebra, moc dobře věděl, že právě tady je jeho bratr nejlechtivější. Billem projelo hrozné bolestivé horko, něco nepopsatelně bolestivého. Tom se podíval na Billa, který měl obličej zkřivený bolestí a okamžitě z něho slezl dolů, se strachem a překvapením se na něj díval.
"Nechtěl jsem tě do nich rýpnout tak silně," řekl Tom "Seš v pohodě?" Bill si prohlížel svého bratra a mnul si přitom to bolestivé místo. Přikývnul a pomalu si vyhrnul triko, odhalil tak svojí velkou a tmavou modřinu. Tom zalapal po dechu...
"Je… Je tohle z tý show?" zeptal se Tom nevěřícně. Bill přikývnul a dovolil mu přejet konečky prstů po jeho hrudníku. S rozpaky se odvrátil pryč, styděl se za to, co si nechal udělat. Tom z toho byl vážně rozladěný, vystrašený ze svého snu o tom, že ho ztratil. A teď tady seděl a sténal nad tou modřinou. Každý by očekával, že to nechá jen tak plavat, že se tomu bude dětinsky smát, ale to on neudělal, Bill překvapením zamrkal a podíval se Tomovi do obličeje, který kypěl vztekem. Tom mu triko stáhnul zpátky. Postavil se a šel zpátky ke své posteli, posadil se na ni a přemýšlel, byl k Billovi zády.
"Co se děje Tome? Podívej, omlouvám se za to, že se neumím prát. Ale cítím se jako takové malé bezvýznamné nic. Já… Já nechci být tak… zbabělý."
"Seš blbec," odpověděl Tom a Bill měl v tom okamžiku srdce až v krku, "jestli tomuhle věříš, protože já jsem do tebe blázen…" otočil se zpátky, probodával ho pohledem. "Bille, já… Bojím se o tebe. Bojím se o nás. Všichni jsme v hrozné stresu. Bože, nezlob se na mě, já miluju naše fanoušky, miluju, když je můžu dělat šťastný, miluju to, co děláme. Ale taky, určitě se mnou budeš souhlasit, potřebuju pauzu. Ty potřebuješ pauzu. I Gustav s Georgem potřebujou pauzu!"
Bill se nedokázal ubránit úsměvu, když jeho bratr okolo sebe zlostně rozhodil rukama a zhluboka se nadechl. Tom si dal vlasy zpátky za ramena a lehnul si zpátky do postele, potom se otočil na bok tak, aby viděl na Billa. Pousmál se, když spatřil Billův výraz. Začal se potichoučku smát, znovu o tom přemýšlel, přemýšlel o bratrově těle. Posunul se dozadu ke zdi, chtěl, aby k němu šel Bill blíž. Udělal to, vklouznul mu do postele a přitulil se k němu. Pokrčil kolena tak, že je u měl až u obličeje, jednou rukou si dal okolo nich, druhou položil vedle jeho obličeje. Tom to udělal také, také je pokrčil, jemně se nohama dotýkali a oni si vzájemně koukali do očí.
Jako děti takhle vždycky leželi v posteli. Bill se vždycky v noci bál a chodil si lehat k Tomovi, aby měl někoho na blízku, někoho, kdo by ho ochránil, spali obličejem u obličeje dokud je ráno neprobudilo. Něco uvnitř je zase začalo hřát, jejich vzájemná přítomnost, blízkost toho druhého, to činilo svět o mnoho víc příjemnější. Dvojčata si stále koukala do svých velkých hnědých očí, byl to pro ně nádherný pohled.
Tom přimhouřil oči a usmál se, víčka mu najednou připadala hrozně těžká. Bill se zase začal bát, ale teď už měl proč. Jako malé dítě se Tom vždycky bál o něco méně než on, ale věděl, že se může spolehnout na svého bratra. Věděl, že Bill mu rozumí, že by běžel klidně až na konec světa jenom aby mu pomohl. A pospolu by mohli být nezastavitelní.
"Po těchhle několika představeních… Budeme mít velkou, velkou dovolenou," řekl Tom ospale a zavřel oči úplně. Bill souhlasně zamručel, sotva se držel, aby neusnul.
"Tome?" oba znovu otevřeli oči, znovu se doslova hypnotizovali. Byli hrozně unavení. Potřebovali odpočinek.
"Nejsem sám… nebo ano?" zašeptal Bill. Tom se unaveně usmál a znovu zavřel oči. Jeho bráška byl občas tak roztomile hloupoučký. Věděl, že Bill zná odpověď, ale chtěl mu odpovědět on sám.
"Ty víš, že nikdy nebudeš sám. Přeci by jsi nemohl přežít to, kdyby se nikdo nemohl dívat na tvůj krásný obličej," smál se. Otevřel jen jedno oko a díval se na bratra, viděl jak pomalu usíná. Už to bylo dlouho, co si naposledy prostě jenom lehli a usnuli, i když tohle byla ta nejlepší cesta ke vzájemnému porozumění a blízkosti. Billova modřina byla jenom důkazem toho, že by si měli být bližší. Tom by přeci nikdy Billa nemohl nechat samotného, nezvládl by ten stres. Společně leželi v posteli, dotýkali se špičkami nosů a na obličejích cítili dech toho druhého, těla měli vzájemně propletená, tuhle noc jim nikdo nemohl vzít.
"Jsem tady a buď si jistý tím, že tě nikdy nenechám samotného, miláčku… A víš proč? Protože tě moc miluju, broučku…" zašeptal Tom. "Já tebe taky…" zamumlal mu odpověď Bill…
A společně… Usnuli…

autor: Boukalka

Jsem ve tvém stínu

25. července 2008 v 14:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Vždycky spolu… vždycky po boku toho druhého… vždycky mu pomáhal… pokaždé…
Seděl na okně, díval se na tmavou oblohu… svítily na ní hvězdy… některé z nich padaly…
Přemýšlel, za jak dlouho to skončí… všechno tohle… jeho největší sen… nedokázal si to vybavit… tohle bylo jediné, co chtěl… jeho láska…

`~`~`~`~`Flashback`~`~`~`~`

"Děkuju vám, jsme vážně neskutečně šťastní a děkujeme za tuhle cenu!" řekl Bill, držel trofej, usmíval se, zářil, každému mával…

`~`~`~`

Tokio Hotel byli oceněni jako "best live-act" v Eins live Krone show, zpěvák Bill si tenhle okamžik bezprostředně užíval. Držel cenu vysoko nad hlavou, přijímal potlesk a křik fanynek, všechny kamery a fotoaparáty mířily jenom na něj.
Gustav a Georg, byli vždycky mimořádní, vždycky stáli dva kroky za Billem, ale jeden krok od něj Tom, jeho dvojče. Nehybně se rozhlížel, ruce hluboko v kapsách, jediné co se hýbalo, byl jeho drdol z dredů vždycky, když otočil hlavou.

`~`~`~`
půl hodiny před tím…

Tokio Hotel pózovali pro fotografy, Bill se pohyboval před foťákem, všichni zase zabírali jenom jeho. Jeho bratr je pozoroval jenom zpoza ramena.

`~`~`~`
Bill Kaulitz vždycky stál veprostřed, na udělování cen vždycky vedl děkovací řeč on, byl v každém časopise nejvíc vidět. Stále víc a víc, nakonec mohl i dabovat ve filmu. Snad všichni si všimli, že se o Billovi píše víc než o jeho bratrovi, že se o něj nezajímá tolik lidí. Tolik se toho od začátku změnilo…

`~`~`~`~`konec flashbacku`~`~`~`~`

Otevřel oči… uvědomil si, že jsou mokré… jak se mu tohle mohlo stát? Byl tak ztracen v jeho stínu… on byl stín… dočista zmizel…
Jeho tělo hořelo… ale vevnitř nebylo nic. Nemohl pro to udělat nic… možná maličko… všechno to, co mu bylo nabídnuto, ale on to odmítl…

Bylo to, jakoby se zastavil čas… čekal na něj… zvednul hlavu a podíval se z okna… nebe bylo tak černé… tak tmavé…
Tohle muselo být nějaké znamení… nemohl si uhlídat to, co nebylo jeho… musel jít…
byl jenom stín, nebyl sám sebou. Byl jenom stín, nikdo jiný. Cítil se jako prázdný pokoj… mohl slyšet svůj dech… mohl slyšet, jak uvnitř umírá…
Přál si, aby ho mohl naposledy vidět….
Tenhle den… přijel pozdě… potom ho opustil… nevěděl,jak mu to má říci, protože už byl dávno pryč.

Zmateně se ohlédnul doprava… klidně by mohl přísahat, že tam je… po jeho boku… myslel, že brečí… ale slyšel pouze svoje vlastní vzlyky… bolestivé slzy… zavřel oči…

`~`~`~`~`Flashback`~`~`~`~`
"Bill je vždycky na výslunní a Tom je v pozadí, to není fér!" skoro křičela.
`~`~`~`~`konec Flashbacku`~`~`~`~`

Znovu je otevřel… slzy tekly po jeho kůži. Otočil hlavu zpátky a podíval se mu do očí…
"Bille!" skoro zašeptal, potom se zvednul a nejistě šel na to místo… už tu nebyl…
"Tome… Miluju tě!" slyšel v ozvěně.
"Kde jsi?" zašeptal se strachem, neviděl ho.
"Jsem tady… po tvém boku…"
"Nevidím tě…Kde?"
"Tady!"
"Bille!"
"Vždycky jsem tu byl… Miluju tě!"
"Ne…" řekl, hlas se mu třásl
"Ano…"
"Jak to myslíš, jak ti mám věřit?"
"MILUJU TĚ!" zazněla ozvěna ještě hlasitěji
"Řekl jsi to hlasitěji, ale zvuk se ode mě oddaluje…" zašeptal Tom, po tvářích mu kanuly horké slzy…
Žádná odpověď… Žádný hlas… Žádný zvuk…
"Je to tvůj stín na té zdi?" zeptal se se strachem a přál si, aby dostal odpověď.
Žádná odpověď… Ale ano…
Vystrašeně se otočil doleva… Zrcadlo!
Nejistě se rozešel blíž k velkému, zářícímu zrcadlu.
Díval se na svůj vlastní odraz… Ale najednou… Obraz se začal vlnit… malé vlnky odrážely světlo do jeho pokoje… bylo to, jakoby ze zrcadla blyštěly se hvězdy.
Podíval se tam znovu, odraz už byl stálý…
Díval se do těch samých hnědých očí… ale byly hlubší… obklopeny černými stíny, které okolo nich byly… roztékaly se dolů…neviděl tam své dlouhé blonďaté dredy… byly tam místo nich dlouhé, rozcuchané, černé vlasy… ale hlavně… mohl v těch očích číst tu samou bolest…
"Bille…" zašeptal… ale chlapec v zrcadle se nepohnul… jakoby ho ani nepostřehl…
Tom to jméno zavolal ještě hodněkrát… ale jeho dvojče bylo zkamenělé v zrcadle… bál se… jeho oči se najednou otevřely… ale dívaly se na něj, jako kdyby byly ze skla… Pohled bez života….
"Mluv… mluv se mnou…." řekl Tom, brečel. "Copak sis mě nevšimnul???" Černovlasý chlapec se nehýbal.

Tom natáhl ruku ke zrcadlu… celý se třásl, okolí zrcadla se také chvělo…
"Chytni se mojí ruky…" zašeptal
Chlapec v zrcadle zamrkal… Tomovo srdce přestalo bít… Čekal, že se pohne, ale nestalo se tak…
Proč jsme tak rozdílní?
Slyšel hlas… Billův hlas… Ale nepohnul se…
Tom zamrkal, přemýšlel o tom co Bill řekl… Pouze slyšel jeho myšlenky…
Naše láska je silná… Uslyšel o něco hlasitěji…
"Chci uvěřit… že tu doopravdy jsi…Bille…Pohni se…"
Chce se mi létat…Uslyšel znovu Tom…Ale pokaždé, když se o to pokusím, začnu padat…Nechci spadnout…dolů…Zničí mne to…Tom ten hlas stále slyšel…Ale ty máš moje druhé křídlo…Billův hlas pomalu mizel…
Tom měl ruku stále nataženou… směrem k zrcadlu…
"Chytni mě za ruku…" zašeptal.
Tomovy oči zdrceně sledovaly, jak se Billova ruka pomalu pohybuje… vystupuje ze zrcadla… a… dotýká se té jeho…
Cítil, jak se ho dotýkají ty ledové prsty… Tom ho chytnul za ruku a rychle s ní trhnul…
Spadnul dolů na podlahu… hodně se uhodil do hlavy, ta bolest se mu rozléhala celým tělem… Otevřel oči… A zůstal zírat do stejně hnědých očí…
Bill spadnul na něj… jeho dlouhé černé vlasy mu ležely na obličeji… hýbaly se, foukal do nich jemný vánek… okno bylo najednou otevřené a tmavě červené záclony se strašidelně zmítaly ve větru…
Tom nemohl mrknout… Stále se koukal na své dvojče… vypadal tak neskutečně… ale tíha, která byla na jeho těle ho utvrzovala v to, že to není sen, že je to realita…
Prosím, odpusť mi.
To moje slabomyslnost způsobila tvojí bolest
A já se omlouvám…
Billův obličej se přibližoval k Tomovu… stále blíž… Jeho srdce už nebilo tak silně, Billovo nebilo vůbec… ale najednou… začalo bít jen málo… ale přeci…
Nakonec… Tom se rozhodl zavřít oči… soustředil se jen na bratrovu přítomnost…
Cítil jeho dech na svém obličeji.
Jejich rty se dotýkaly.
Nemohl uvěřit, jak moc chladné jsou… naprosto ledové… namísto od těch jeho…
Sladká chuť pronikla do jeho úst… cítil to… ale potom… zmizelo to…
Tíha z jeho těla najednou zmizela, najednou už nic necítil… I ten ledový dech na jeho obličeji… i ten zmizel…
Otevřel oči, doufal, že zase uvidí ty známé hnědé oči… ale to byla chyba…
Už tu nebyly… nebyly tu, aby ho bránily před bolestí…

`~`~`~` další den `~`~`~`
Otevřel oči… zjistil, že leží na podlaze… stále tam ležel… s pocitem, že se jeho kůže dotýká někdo další… byly to slzy, tekly mu po obličeji.
Stále cítil tu sladkou chuť polibku na jeho rtech…
Stále… Cítil, že vzduch těžkne…
Maličko zvedl hlavu a podíval se do zrcadla… zjistil, že jeho dvojče je k němu otočené… a mizí…
"Sledoval jsem tě, zmizel jsi, ale ty jsi tu vlastně nikdy nebyl.."


`~`~`~`~`
Nikdo nevěděl, jak Tom v Billově stínu trpěl a nikdo to ani vědět nechtěl… Nikdo na to nikdy nepřišel…
Nikdo nevěděl, že to Tom psal texty k písničkám… Obzvláště ty smutné… To on byl ten citlivý… byl plný bolesti… chtěl tomu nějak utéci, proto jim to říkal, proto mluvil o těch všech věcech…
Lhal…
A každý věřil, to on potom byl ten drsný kluk, ten pohodář, ten zábavný. NE! On byl ten slabý, ten, co pohodář nebyl v žádném případě, ten, kterého všichni zaháněli do kouta, to on byl…
Žil ve stínu svého dvojčete. V pozadí světel. V pozadí lží. V pozadí bolesti. V pozadí stínů.

Všimni si mne, chytni mou ruku… Proč jsme tak rozdílní, když… naše láska je silná… jak v tom můžeš beze mě pokračovat?… Věřím, že tu jsi… to je ten jediný důvod, proč ještě žiju… co jsem udělal…
Jsi teď mnohem volnější… Dokážu přinutit i déšť padat… A tohle je moje omluva… v noci se modlím… Že tvůj obličej jednou zmizí z mých vzpomínek… a pokaždé, když se snažím létat, padám… bez mých křídel, se cítím tak malý… vím, že tě potřebuju, broučku… a pokaždé, když tě vidím ve svých snech, vidím tvůj obličej, dostáváš mě zpět…Přísahám, že tě miláčku potřebuju…
Všimni si mne… Jsem v tvém stínu…

autor: Boukalka

In die Nacht

25. července 2008 v 12:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Bahenhofstraße 19, 39326 Loitsche, Germany - 23.03
Hubená a vysoká postava vešla do sauny. Očima přejel všechny lavičky, které vedly od země až skoro ke stropu. Celý dům byl tichý, dokonce ani jejich pes neštěkal. Byl za to rád, nechtěl, aby to někdy skončilo. Zatřepal jednou nohou, aby si z ní setřásl prach a potom to samé udělal i s tou druhou. Zrovna se vrátil z jedné divoké párty, ale neměl kvůli tomu dobrou náladu. Byli ještě teenageři měli svoje potřeby a tajná přání. Zasunul dveře zpátky a zavřel je. Zavřel je, ale nemohl je zamknout, nebyl od nich žádný klíč, to ho rozrušovalo. Ale nic se mu přesto nemohlo stát. Pomalinku se usadil na jednu z laviček. Jeho dlouhé černé vlasy s bílými proužky se mu pozvolna spustily na ramena. Jeho tajemné oči dělaly jeho obličej ještě krásnějším, krásnějším než byl doopravdy. Věděl, že je hezký, nikdy se to proto nesnažil jakkoliv zakrýt. Říkalo mu to každý den spoustu lidí, ale vevnitř tak dokonalý nebyl. Nadechnul se a dal si ruku na obličej.
Dotkl se svých plných rtů a jemně si olíznul koneček prstu. Pokračoval prsty na svůj útlý nos, potom ruku dal zase zpět dolů. Jeho hebká kůže na ruce se teď dotýkala jeho nádherného krku. Moc dobře věděl, co na něj platí, co se mu líbí. A právě teď se cítil jako robot, jenom najít a zmáčknout to správné tlačítko.
Potom jeho ruka začala zkoumat nižší část jeho těla. Prsty si kroužil po bříšku, potom sklouznul až k jeho tetování. Jazykem si jemně oblíznul rty, cítil se tak skvěle. Tohle byla jeho obvyklá noční činnost. Studování jeho vlastního těla ho dokázala nadmíru těšit.
Často ale potřeboval někoho, kdo by se o něj staral, nikdo mu ale nemohl vyhovět, proto ho to nutilo k poslušnosti.
Rychlým gestem svou rukou začalo jeho srdce být rychleji. V sauně bylo stále tepleji a tepleji. Žádné pohlazení od někoho jiného, bylo mu stále těžčeji.
Jeho sténání stále rostlo, bylo čím dál tím víc hlasitější, dokud se mu do jeho mysli nedostalo něco neočekávaného: Tom! Okamžitě dal pryč svou ruku a rozhlížel se jako malé ztracené štěňátko v parku, ztraceně. Stále se celý třásl, pořád ještě nebyl úplně na vrcholu. Ale tohle by přeci jeho mužství nemělo dostávat k erekci, tohle nebylo v pořádku. Nemohl rozeznat své pocity, pochopit je. Byl zamilovaný do svého dvojčete.
Jeho kalhoty byly u jeho kotníků a propocené tričko leželo kdesi na podlaze. Kdyby ho takhle jeho máma našla, mohla by si myslet, že je nemocný, že se mu něco stalo. Zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Srdce mu stále bilo jako i závod.
Neslyšel nikoho přijít, najednou někdo vešel, měl u sebe klíč, zamknul. Ale Bill to neslyšel, nevnímal naprosto nic, dokud…
Tomova ruka se jemně dotkla Billdy a jeho oči se ihned otevřely dokořán. Nemohl nic dělat, moc dobře věděl, kde se ho teď Tom dotýká. Nakonec ho to ale přeci jenom nevyvedlo z míry. Zaťal ruce v pěst a podíval se jinam. Cítil se naprosto dokonale. Nakonec to nevydržel a jeho oči se setkaly s Tomovými. Ďábelsky se usmíval, jeho ruka stále jezdila nahoru a dolů. Jeho prsty si s tím hrály jako s nějakou hračkou. Nevěděl, co má dělat, bylo to přeci jeho dvojče. V okamžiku se Tomovi prsty vystřídaly s pusou. Piercing v jeho rtech činil Billovi nevýslovnou slast. Třásl se jako malé koťátko. Tom věděl, že se mu to líbí, ale nějaký důvod ho přinutil přestat. Naposled ho olízl a nakonec ho jemně políbil. Bill se znovu podíval na Toma, který se čím dál tím víc usmíval. Jeho oči byly plné extáze, chtíče a vášně. Ustoupil na stranu a posadil se vedle svého bratra. Bill si odhrnul vlasy z obličeje a otočil se na Toma. V místnosti panovala nerušené ticho. Jediné co bylo slyšet, byl jejich těžký dech.
»In mir wird es langsam kalt…« prolomil Tom ticho.
Tahle věta Billovi nedávala logiku, byli přeci v sauně. Tom dál zkoumal Billovo tělo, od obličeje k nohám, byl polonahý. I když věděl, že jejich těla jsou stejná, stejně si jej musel prohlížet. Tom odhodil svojí čepici na prkennou podlahu. Jeho dredy se mu, stejně jako Billovi předtím vlasy, sesunuly na ramena. Teď byl Bill konečně připraven pomoci mu. Jeho tenké ruce sáhly Tomovi po zipu a rozepnuly ho. Jeany mu lehce sklouzly, nebylo divu, byly široké. Mezitím co Bill Tomovi rozepínal kalhoty, Tom si sám sundal tričko a odhodil ho na zem. Už tam byl jen v boxerkách.
»Wie lang könn' wir beide hier noch sein?« zeptal se Bill a svůdně se na něj podíval.
Tom se lehce usmál a jemně ho objal. Bill si položil bradu na jeho ramena, cítil se v bezpečí. Jakoby je nikdo nemohl rozdělit. Chtěl s Tomem zůstat už navždy. Tom mu položil ruku na pas a zmáčknul ho malinko silněji. Bill spojil svoje ruce za jeho krkem, bylo mu tak horko. Ani nepočítal, jak dlouho se dotýkal Tomových rtů, bratrova sladká vůně ho přiváděla k šílenství. Jazyky si spolu navzájem pohrávali, Tom lehce olíznul Billovi rty, stejně jako to udělal před pár minutami, potom od něj odvrátil obličej a odpověděl…
»Bleib hier, die Schatten woll'n mich hol'n.«
Bill byl touhle odpovědí potěšen. Začínal se cítit, jakoby ho Tom doopravdy miloval. Jenom jedna svíčka svítila v sauně a Billova ústa se přesunula na bratrův krk, pomalinku a jemně začal laskat jeho hebkou kůži. Položil na jeho krk snad milion křehkých polibků, Tom se u toho jen zamilovaně usmíval, stále si pohrával s Billovými vlasy. Pokaždé, když se na něj podíval, věděl, že je to zločin. Měli stejnou krev, stejné tělo, stejné myšlenky… ale něco je oba trápilo. Budou rozděleni. Rodiče a fanynky nedokážou přijmout jejich milostný vztah. Tohle byla jejich poslední společná noc, měli by si ji užít, jakoby se už později už nemohli nikdy potkat. Tohle bylo nezákonné. Už žádné další něžné doteky, žádné další polibky. Už nikdy víc Tokio Hotel. Jejich myšlenkami probíhalo tolik věcí, mysleli na stejné věci, všechny společné noci jim nezůstanou v myslích navždy zamlženy, vzpomínky jim přeci nikdo vzít nemůže.
»Doch wenn wir gehen, dann gehen wir nur zu zweit!« řekl Tom…
Lehce vzal Billovu ruku a položil ji na dveře od sauny. Poslední pohled na Billa, který jen přikývnul. Našel ve své kapse klíč a stoupnul si před něj. Vyšli ven, ruku v ruce. Celým domem panovala tma, jim to ale nevadilo. Bill už to nemohl dál vydržet. Znovu Toma políbil a ruku mu něžně vsunul pod boxerky. Tom se okamžitě zarazil, když to Bill udělal. Z jeho úst vyšel hlasitý sten, Bill vášnivě uchopil Tomíka mezi prsty. Tom se k němu tlačil čím dál tím víc, přitlačil ho na zeď, co byla za nimi. Bill se jen usmál a vyndal ruku zpátky. Dívali si vzájemně do očí, dotýkali se čely, jejich pocity se mísily.
»Du bist alles, was ich bin…« zašeptal Bill, hlas se mu třásl…
Uvnitř byli stejní. Přesně jak řekl. Tom si nadzvedl Billa do pasu a ten mu následně nohy okolo něj obmotal. Jeho vzrušení se přes boxerky dotýkalo Tomova nahého bříška. Tom ho nesl do dnešní noci. Na nebi svítilo jen málo hvězd. Scotty se hned rozeběhl směrem k nim, ale oni na to nekladli důraz, nezajímalo je to. Tom se pod Billovou váhou prohýbal, spadnul, oba se svalili do trávy. Bill ležel na svém bratrovi, vášnivě ho líbal. Tom mu skousnul ret, chtěl si hrát. Ze rtu vytekl malý potůček krve a dopadl Tomovi na hrudník, omluvně se na Billa podíval a ten pronesl…
»Und alles, was durch meine Ader fließ…«
Postavil se a podal Tomovi ruku, stále ještě ležel na trávě. Užíval si ten pohled. Na kalendáři v jeho pokoji byl říjen a oni tu oba byli skoro nazí, nevadilo jim to, hřála je láska. Teď už oba stáli naproti sobě, usmívali se. Bill se usmíval od ucha k uchu a rozeběhl se blíž k Tomovi.
Najednou jejich těla obklíčila studená voda. Jako kousky ledu, které dnes v noci plavaly v jejich pití, vzrušovalo je to ještě víc. Byli v bazénu uprostřed zahrady. Tom doplaval k Billovi a políbil ho. Nějaké děti kráčely ulicí, nevnímaly však dění v bazénu.
Jejich ruce zkoumaly každý kousek těla toho druhého, nebyla tam však žádná tajná místa, ne pro ně. Světlo v domě Kaulitzů se rozsvítilo. Nikdo to neviděl.
»Immer werden wir uns tragen..« zašeptal Tom Billovi do ucha.
Vzájemně si pod chladnou vodou propletli nohy, hladili se. Znovu se políbili, nikdo z nich nechtěl ten polibek ukončit. Všude okolo byla voda a Tom se najednou ponořil. Bill se začal rozhlížet, začínal panikařit. Krev mu vřela v žilách. Nechtěl Toma ztratit. Bohužel si ale nebyl jistý, jestli se to právě nestalo. Něčí ruka ho ale za nohu stáhla pod vodu. Předtím než spatřil ta dvě velká hnědá kukadla, Tom ho rychle znovu políbil. Oběma docházel dech, vynořili se a nadechli se toho příjemného, chladného vzduchu. Znovu se políbili, znovu nechtěli konec, znovu chtěli zůstat v polibku až do konce jejich života. Tom na sobě stále měl boxerky, Billa to už začínalo rozčilovat.
» Egal, wohin wir fahr'n… egal, wie tief…« vyjádřil se Bill…
Znovu vsunul ruku Tomovi do kalhot a pomalu rukou sjel až ke konci. Jemně ho hladil, potom mu kalhoty stáhnul a za chvilku už plavaly na hladině. Dvojčata se začala mazlit, plavat, laskat se. Všechno se zdálo být tak nádherné a romantické, dvě těla v tanci lásky, svítící hvězdy na nebi, všude božský klid. Oba se klepali zimou. Srdce jim bušila čím dál víc, byli si stále blíž. Každý dotek je naplňoval velkou vášní. Bill se začal kolenem otírat Tomovi o rozkrok, to Toma dohánělo k šílenství, cítil, co se blíží. Nemohl tady ve vodě dělat nic víc, proto se otočil a okamžitě bazén opustil.
» Ich will da nich' allein sein….« řekl a přeskočil okraj…
Bill za ním za chviličku také vylezl a jemně mu zmáčknul prdelku. Prsty potom pokračoval dál, jemně, až se dostal tam, kam chtěl. On byl dnes ten, kdo měl udávat tempo. Nezáleželo mu na tom, přiblížil se k Tomovi a jemně do něj pronikl. Tom potichu zavzdychal. Bill se zastavil, prsty jemně kroužil Tomovi po hrudníku, klidnil jeho rychlost dýchání. Tom zavřel oči a užíval si toho pokladu, toho co mu Bill právě nabízel. Tohle dělali už hodněkrát, ale on nikdy nebyl v téhle pozici, nikdy nebyl ten, který měl být "oběť". Sklouzli se po mokré trávě.
Tom zůstal v téhle "psí" pozici, když v něm Bill stále ještě byl. Tom začal naříkat, bolelo ho to. Snažil se najít nějakou pohodlnější pozici, ale za chvilku nemohl dělat už vůbec nic. Bylo to pořád rychlejší, stále sensitivnější. Dýchal stále více rychleji. Billův horkých dech ho konejšil na ramenech. Po kůži mu tekly potůčky potu. Tom už nemohl dál, najednou se ozval něčí ženský hlas… »Co to tam pro všechno na zemi děláte??!! Podívejte se na sebe. Jste, sakra, dvojčata, ne žádní partneři! Asi byste měli spíš být od sebe hodně daleko! Je říjen a vy jste venku??? BILLE! TOME! Okamžitě sem pojďte nebo …!«
»Lass uns gemeinsam!!« brečel Tom…
Bill z něho pomalinku vystoupil a poraženě se posadil na trávu, vzhlédnul nahoru, máma odtamtud volala jejich jména. Všichni sousedé byli vzhůru, viděli je. Ale nikoho z nich to nezajímalo. Všechno to skončilo. Sny se staly skutečností, zlou skutečností. Později se na sebe budou muset naposledy podívat a odejít, odejít pryč. Pryč od své poloviny, svojí životní lásky. Po krku mu sjela slaná slza. Bill věděl, že Tom cítí to samé. Zvednuli se a objali. Všechno je to tak děsně bolelo a zraňovalo.
»In die Nacht…!« zašeptal Bill…
Jejich mamka je už volala, křičela. Spoustu světel už svítilo. Někteří lidé se dokonce koukali z oken. Poslední chvíle. Poslední den… spolu. Tom se zadíval Billovi do očí, chtěl si pomatovat každý kousek jeho obličeje, těla, jeho mysli. » Oh, copak jsem vám to už neřekla?? Domů, hned!!!« přišla k nim jejich matka, jenom v pyžamu. Agresivně chytla Billa za ruku a odtáhla ho pryč od Toma, ten se ale nepohyboval, stále seděl, potichu brečel. Tom poprvé za svůj krátký život brečel. Nebyl zraněný, brečel pro svého bratra. Oba cítili, že se ještě potkají. Možná za pár dní, měsíců, let. Ale určitě se setkají…
» Irgendwann wird es Zeit sein…« řekli oba dva najednou a smutně se usmáli.
Matka se na ně teskně podívala, nevěděla, co má dělat. Žádná máma nechtěla vidět své děti takhle, nechtěla je vidět takto zraněné. Ale tohle bude pro každého to nejlepší řešení. V očích se jí začaly objevovat slzy, znovu promluvila, ale tentokrát smířlivěji… »Prosím, pojď… musíš… Vím, že je to pro vás oba těžké, ale není tady žádné jiné řešení. A navíc je tu venku hrozná zima. Nechci, abyste se nachladili.« Dvojčata ji neposlouchala. Tom se na ni otočil a utřel si slzu, která mu stékala po tváři, potom řekl…
» Lass uns gemeinsam.«
Věděl, že by tomu měla rozumět. Neobviňoval ji. Ona nebyla vinná. To oni, to oni nechali svoje cesty vyvíjet špatnou cestou, zakázanou cestou… jenom jeden pohled na Billa a stoupnul si. Stále byl nahý, ale nevadilo mu to. Podal Billovi ruku a pomohl mu se postavit. Jeho srdce bylo rozvrácené. Něžně ho políbil na čelo, jako to vždycky dělával. Znovu ho objal, slzy padaly na bratrova ramena. Jejich matka si je utírala slzy, ztratila je. Velké mraky se blížily, stejně jako v jejich prvním songu. Všechno bude dobré. Doufali v to. Bill ho pustil a otočil se na matku. Odešel pryč… teď, potom, navždy. Běžel do domu, běžel se obléct.
»In die Nacht…!!« slyšel Bill Tomovo křičení z auta. Dopadaly na něj kapky deště, stejně jako jeho slzy na jeho hruď. Sbohem… znovu se shledáme… v noci...
In mir wird es langsam kalt
Wie lang könn' wir beide hier noch sein
Bleib hier, die Schatten woll'n mich hol'n
Doch wenn wir gehen, dann gehen wir nur zu zweit
Du bist alles, was ich bin
Und alles, was durch meine Ader fließt
Immer werden wir uns tragen
Egal, wohin wir fahr'n
Egal, wie tief
Ich will da nich' allein sein
Lass uns gemeinsam
In die Nacht
Irgendwann wird es Zeit sein
Lass uns gemeinsam
In die Nacht

autor: Boukalka

Even in death

24. července 2008 v 18:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Bezduše se procházím prázdnými ulicemi. Setkáme se už tak brzy, moje lásko. Oni mi tě nevezmou, nikdy. Pořád tě vidím vedle sebe. Tvoje dlouhé černé vlasy, velké hnědé oči, které máš černě podbarvené. Pořád se ještě klepu, když pomyslím na tvou něžnost, tvoje hebké doteky na mé kůži.
Nikdo mi nemůže namluvit, že už jsi z tohohle světa odešel, můj miláčku. Vidím tvůj stín a vím, že se všichni pletou. Stále vidím, jak mě upřeně sleduješ.
Zatímco tu ležím vedle tebe, cítím tvou jemnou, voňavou kůži, překrásnou schránku tvého těla. A nikdo mi to nevymluví, můj broučku.

Stále vidím tvůj sladký úsměv, tvoje rty, které se dotýkají těch mých. Navždy tady s tebou zůstanu, nikdo mi nemůže tvrdit, že jsi odešel, lásko.
Oni nemají žádné důkazy pro to, abych jim věřil.
Chci tě znovu cítit vedle mě, cítit, jak mě s vášní líbáš.
Oni nemůžou. Protože stále cítím tvůj dech na mé kůži. Tvůj úsměv mě stále sleduje a sděluje mi ta krásná slůvka lásky. Navždy tady s tebou zůstanu, miláčku. Smrt naši lásku nerozdělí.
Miláčku, oni mi říkají, že jsem blázen, jestli jim nevěřím. Ale já jim dokážu, že se mýlí. Říkají, že jsem blázen, jestli tě miluju, ale nic, žádné hranice, pouta a ani překážky, mě nedokážou zastavit. Jenom naše láska přežije smrt.

Oni nevědí, že jsi mě, miláčku, neopustil.
Oni neslyší to, co mi každou noc říkáš.
Už tě nemohu milovat více.
Lidé umírají, ale opravdová láska neumírá.

autor: Boukalka

DarkBill - paints

24. července 2008 v 17:00 | Vanity&Kessi |  .::paints::.

Bouřlivá bouřka 2/2

24. července 2008 v 16:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Tom si jednou rukou chytil Billovu tvář a přitáhl ho k sobě blíž, tak aby mu mohl věnoval plný, vroucný polibek. Ruce položené na kmeni se od stromu odlepily, ale zůstaly spojené propletenými prsty. Po chvíli se od sebe zadýchaně odtáhli. Tom si, se stále zavřenýma očima, oblíznul rty. ,,To bylo..." zašeptal Bill a položil si své a Tomovy propletené ruce na místo, kde zběsile bilo jeho srdce. Tom otevřel oči. ,,Já..." začal, ale přerušil ho prudký uder hromu, až oba nadskočili. Následně se na jejich rozpálená těla spustil prudký liják. Než se nadáli, nebyla na nich nitka suchá. ,,Co teď?" zakřičel Bill, ale Tom ho přes silné skučení větru sotva slyšel. Viděl jen bratrovu siluetu, která se pod náporem deště a větru celá třásla. "Poběž!" zavolal Tom a už s sebou táhnul bratra za ruku mezi stromy. Každou chvíli potemnělé nebe ozářil jasný záblesk a ozvalo se mohutné burácení hromu. Bill, ve strachu z bouřky, tiskl bratrovu ruku ještě silněji než před tím. "A kam běžíme?" zakřičel, zakrývajíc si volnou rukou obličej před větvemi, čnějícími z nižších jehličnanů. "Já nevím… ale zpátky do vesnice už je to moc daleko," odpověděl Tom, vlastně stejně spíš jen sám pro sebe, protože bratr ho přes zvuk deště, dopadajícího na koruny stromů a všude kolem nich, neměl možnost slyšet.Běželi, co jim síly stačili. Prašná cesta se jim pod nohama měnila v koryto plné bahna, které se jim nepříjemně lepilo na boty, jež pod tím nánosem těžkly a bylo čím dál těžší je zvedat.
,,To nemá cenu, Tome! Já... u-už nemů-žu," popadal dech Bill. Tom, který cítil, že bratr zpomalil, se otočil a postavil se naproti Billovi. ,,To nemá cenu!" snažil se Bil překřičet ten humbuk kolem a rozhodil rukama. ,,A co chceš dělat?" řekl stejně hlasitě, ne-li víc, Tom. ,,Tak… tak si někoho stopneme," navrhnul Bill, rozhlížejíc se po zablácené cestě. ,,Kdo by nás asi tak naložil uprostřed lesa?? Králík?" ušklíbnul se Tom na bratra. ,,Co mobil?" nevzdával to Bill. ,,Posluž si, ale nečekej, že je tu signál," řekl Tom a v tu chvíli nebe proťal blesk. ,,Musíme pryč!" vyhrknul Bill
"A nebyl tu někde blízko seník?" zamyslel se Bill, když si vzpomněl na malé dřevěné stavení, kam si chodívali jako malí s bratrem hrát. "Jo, před deseti rokama." "No tak… co můžeme ztratit?" přemlouval Toma Bill a tentokrát to byl on, kdo vedl bratra lesem. "Bille, přece nemůžeš čekat, že to tu bude stát věčně… a navíc, víš jistě kam jdeme?" "Podívej," zastavil Bill tak, že do něj bratr jen o fous nevrazil a ukázal na zchátrale vypadající boudu, schovávající se mezi stromy. ,,T-Tak na o čekáme?" zaradoval se Tom a rozběhl se ke stavení. Trhnutím otevřel dveře, div je nevyrval ze zrezivělých pantů a zase je zavřel, když byli oba bezpečně uvnitř. Teprve teď se mohli chlapci rozhlédnout kolem sebe. Střechou kupodivu ani za těch deset let neprotékalo, vlastně… vypadala téměř stejně jako před lety. Byla to velká místnost, naplněná senem, s prkennou podlahou a jediným velkým oknem vedoucím na jih. V místnosti však bylo teplo a sucho. Když se Tom rozhlédl, uviděl na protější straně, která nebyla tak zasypaná senem, skříň. Rozhodně k ní vykročil a otevřel ji. Nahnul se dovnitř a vytáhl tlustou, tmavě zelenou larisu.
"No, vida, pořád tu je," zasmál se Tom.
"Ať tě ani nenapadne to ke mně přiblížit! Víš, kolik se v tom muselo za ty léta usídlit hmyzu?!" vyjekl zoufalým tónem Bill.
"Ale prosím tě… vždyť to vyklepu," řekl chlácholivě Tom a také tak udělal. Bohužel tím však Billovi, sedícímu před ním, na jedné z otepí slámy, způsobil těžký záchvat kašle.
"Seš normální?! Klepej to přímo na mě!" ječel Bill, stále s rukou před ústy, snažíc se vykašlat oblak prachu, co na něj Tom před okamžikem vytřepal.
"Tak promiň. Pojď si sednout… ať mi tam nezmrzneš," dodal s úsměvem Tom, zatím co rozkládal deku na podlahu, pokrytou vrstvou sena. Bill se chvíli nerozhodně díval z deky na seno a bratra… ovšem seno ho nepříjemně píchalo. Vstal tedy a posadil se vedle bratra na deku. Venku hlasitě hvízdal vítr, narážeje do seníku.
,,Bez hlasu pláče, bez nehtů štípá, bez nohou skáče, bez pysků pípá," šeptl Bill přes drkotající zuby.
Tom se zasmál. ,,Vítr," prohlásil. ,,Jak neočekávané. Přesně takovou jsi mi dal naposled. Ale Bille, vážně teď nemám náladu vymýšlet hádanky."
,,Vždycky jsme si je tady dávali," zavzpomínal Bill.
,,Ano, to máš pravdu. Chtěl bych to vrátit," řekl Tom a shlédnul na krčícího se bratra, který si rukama objímal pokrčená kolena a horkým dechem se bezúspěšně snažil zahřát ruce. ,,Je ti zima?" zeptal se Tom měkce.
"No… dalo by se říct," zasmál se Bill a přitáhl si kolena ještě více k tělu.
"Měl by sis to sundat," nahnul se k třesoucímu se bratrovi Tom a chytil jej za lem vodou nasáklého trička. Bill ochotně zvedl ruce a nechal se od bratra vysvléknout. Sotva odhodil tričko na stoh slámy, stojící opodál, vztáhnul ruce k Billovu opasku. Ten se na něj překvapeně podíval, ale nevydal ani hlásku. "No snad si to nechceš nechat?" ušklíbl se Tom, zatímco bratrovi rozepínal poklopec.
Bill se viditelně třásl, ale jen on sám věděl, že to už nemá za vinu navlhlé oblečení. Bratrovy doteky v něm vyvolávaly pocity, kterých se bál a které se vědomě snažil potlačit. Přesto se však neubránil záchvěvům slabin a mírnému zaklánění hlavy. Tom ho dostal šikovně za kalhot, poté se zvedl a pověsil je na dveře skříně. Bill, který si uvědomil bratrovu nepřítomnost, otevřel oči a zmateně zamrkal. ,,Ten poslední kus oblečení na tobě raději nechám," ušklíbnul se Tom, který přesně věděl, na co bratr myslí a rozhodl se toho využít. Posadil se zpátky na deku a nenuceně prohodil. ,,Taky je mi docela zima," načež se mu v očích nebezpečně zablesklo.
"Tak by sis to měl taky sundat," ukázal Bill prstem na Tomovo mokré oblečení a až dětsky nevinně na něj zamrkal.
Tom sice čekal, že by mohl bratr převzít iniciativu, ale přesto ze sebe jedním pohybem stáhl promočené triko. Poté se zbavil i kalhot a hodil přes sebe a bratra deku, na které až doposud seděli. "Takhle nám bude tepleji," mrkl na Billa a přisunul se k němu blíž. "Tolik vzpomínek, co tohle místo vyvolává…" řekl tiše a položil si hlavu na bratrovo rameno.
Bill si zase opřel hlavu o tu jeho a začal ho mírně hladit po vlasech. ,,Hmm," zabručel souhlasně. Oba se nechali unášet tokem vlastních myšlenek, které je zavedly do dob jejich mládí. Do dob, kdy jim svět připadal moc malý, kdy byli bezstarostní a toužili zařadit se do světa dospělých, odpoutat se od těch povinností… už KONEČNĚ vylétnout z rodného hnízda. Za ,,mlada" zde byli pořád. Zatímco nechali matku napospas té ,,sedmihlavné sani" neboli babičce, utíkali přímo do těchto končin. Vázaly se k nim vzpomínky, pocity a dojmy neposkvrněného mládí. Poté se začali věnovat kapele a na toto místo zapomněli. Teď tu však byli zase. Plní dojmu a vzpomínek.
,,Bille," zašeptal Tom a položil svou teplou dlaň na Billovo stehno. Bill se na bratra se zvednutým obočím podíval. Podíval se zase tím svým naivním pohledem štěněte, které ztratilo cestu domů a zoufale hledá pomoc. A Tom se rozhodl mu ji poskytnout… Pomalu se k němu sklonil a otřel se svým nosem o jeho. Bill se jen nesměle pousmál a zavřel oči. Tom ho druhou rukou objal kolem pasu a něžně políbil. Bill ani nevěděl, na co se má soustředit dřív, jestli na bratrův jazyk, který se vášnivě proplétal s tím jeho, nebo na jeho horkou dlaň, která se pomalu posouvala po stehně výš a výš. Zastavila se, až když dorazila k lemu jeho boxerek. Připadal si jako v nebi, ačkoliv byl stále svázán nervozitou a ostychem, pomalu se pod bratrovými dotyky zbavoval všech zábran.
Sám nevěděl, co se to s ním děje, ale bratr jako by ho zbavoval strachu. S každým polibkem, který věnoval jeho třesoucím se rtům, jako by slíbával kus nervozity, kus myšlenek, které mu našeptávaly, jestli to není špatné. Konečně se odhodlal a následoval bratrova vzoru. Přitáhl si jeho hlavu blíž a zatímco si jednu ruku položil na jeho ramena, druhou mu jemně hnětl bok. Nevnímal už nic… nevnímal ani, že ho Tom pomalu pokládá na deku a lehá si na něj. Ani Tom si nedovedl představit, co dělá, ale bratrova křehkost v něm probouzela ochranitelské, ale zároveň i vzrušující pocity. Nevěděli, jestli je to, co dělají, správné, ale v tuto chvíli jim to bylo jedno. V tuto chvíli nemysleli na nic a na nikoho… jen na sebe. Tom nenasytně líbal bratrovy rty a pomalu na něj doléhal celou svou vahou. Bill se neubránil vzrušenému vydechnutí, když se Tom přesunul polibky na jeho krk a něžně mu zoubky skousával sametovou kůži. Vzápětí se Tom sesunul z jeho těla a lehl si k němu na bok, přičemž nepřestával zasypávat bratrův krk polibky. Zvedl jednu ruku a něžně ho prsty hladil po bříšku. Bill se zavřenýma očima vstřebával bratrovy doteky, které se pro něj staly středem vesmíru. Třásl se po celém těle už jen z té nepatrné blízkosti. Bylo to něco nového, něco zakázaného a naprosto… vzrušujícího?? Ano, asi ano. Když se však Tom dostal k lemu jeho boxerek, Bill jeho ruku rázně zarazil a za stálého líbaní se překulil na něj. Prsty mu zajížděl do vlasů... a vzrušeně oddychoval, zatímco Toma doslova slisoval do podlahy a lehl si mezi jeho nohy, aby mohl být jeho rozpálenému tělu ještě blíž… Nevědomky začal pohybovat pánví a Toma tak přiváděl téměř do extáze. "Bille…" zaúpěl Tom a ještě více nadzvedl boky, čímž způsobil další vlnu slasti nejen sobě, ale i vydrážděnému bratrovi. Tom se pod bratrovými dobře mířenými doteky prohýbal slastí. Vzrušení mu prostupovalo od konečků prstů, přes rychle se zdvihající hrudník až do spánku, kde mu z rozrušení začala pulzovat žíla. Ani se nenadál a byl zbaven i toho posledního kousku oblečení, které ještě měl. Zvedajíc hlavu se podíval na bratra, který se pomalu, ale jistě skláněl k jeho klínu.
Tolik ho vzrušoval… a to si vždycky myslel, že Bill musí být v posteli učiněné neviňátko. Sotva na svém vzrušení ucítil Billovy jemné prsty, položil se zpátky na deku a tiše zasténal. Zatímco Bill držel v dlani bratrův značně vztyčený penis, pokrýval jeho bříško jemnými polibky. Ani Billa počínaní jeho samotného nenechávalo chladným. Pocit, že to on bratrovi způsobuje tu slast, kterou právě teď prožívá, v něm vyvolával neuvěřitelný příval chtíče. Jeho chlouba už taky nabyla značných rozměru a umocňoval ho ještě bratrův sténající hlas, který tiše šeptal jeho jméno. V Tomově těle se zatím dělo něco podivného, něco nepopsatelného. Cítil mravenčení všude v těle. Hejno motýlů se prohánělo jeho útrobami a otíralo svá sametová křídla o stěny jeho podbřišku. Chvěl se a potil po celém těle. Ruce dosud zatnuté v pěst, zamotal do bratrových vlasů, které si prolétal mezi prsty. Billův jazyk zatím rejdil po celém jeho těle. Jeho ruce cítil všude. Věděl, že za chvíli už bude na pokraji sil, pokud se tak nestalo už nyní. Cítil se unavený a ospalý. Bill s ním prováděl divy. "Bille, prosím…" zasténal Tom, když cítil, že Billovy polibky se přesunuly přes podbřišek až ke kořeni jeho penisu. Vzápětí jazykem pomalu přejel po celé jeho délce. Tom se slastně prohnul v zádech a zvrátil hlavu dozadu. Něžně hladil bratra ve vlasech, ačkoliv měl nutkání si jeho hlavu prudce přirazit do klína, ale věděl, že k němu si to nemůže dovolit, proto jen roztáhl nohy od sebe, jak to jen šlo, a vyčkával. Z bratrova jemného laskání na špičce jeho vzrušení měl doslova mžitky před očima. A potom se to stalo. Bill ho, se rty staženými do písmene O, celého pohltil. Toma náhlá slast donutila hlasitě zasténat Billovo jméno. Jeho mladší bráška si počínal opravdu mistrně. Asi to máme v rodině, pomyslel si Tom, ale to už se blížil k slastnému a konečnému vrcholu. "Bille!" vykřikl Tom naposledy a konečně pocítil úlevu. Ani si neuvědomil, že měl Billa předem varovat, ale tomu to očividně nevadilo, jelikož ležel mezi bratrovýma nohama a se zavřenýma očima tiše polykal. "Billí…" vydechl Tom a natáhl k bratrovi ruce. Bill se nechal od Toma ochotně obejmout a hladil ho po zádech, zatímco mu bratr ztěžka oddechoval do vlasů…
Jen co znovu nabral dech, opět spojil jejich rty ve vášnivém polibku. Šikovně si bratra přetočil pod sebe a rukou se mu začal dobývat pod prádlo, kde už bylo taky značně těsno. "Tomi, já…" zaúpěl Bill. "Pšššt… teď sem na řadě já," zašeptal bratrovi do ouška a se vší něžností ho políbil na spánek. Jednou rukou se opíral o loket a druhou bloudil Billovi pod spodním prádlem. "Tomi…" sténal nepřetržitě Bill a chtivě nadzvedával pánev od země. Tom, jakoby ho tišil, ho neustále líbal do vlasů, na krk a špičku nosíku. Po té si sedl a opatrně Billovi stáhl jeho trenky. Sjel rukou od jeho hrudi, po bříško a až k napjatému rozkroku. Opatrně vzal jeho penis do ruky a párkrát jí zapohyboval tam a zpátky, načež se sklonil a konečně ho vzal do úst. Bill měl pocit, že tak silné vzrušení nemůže vydržet. Zarýval bratrovi nehty do ramen a sténal jeho jméno. Nevědomky přitom nadzvedával boky a přirážel tak bratrovi do úst. Srdce mu bilo, div mu nevyskočilo z hrudi. Potřeboval Toma. Potřeboval ho úplně, chtěl ho cítit v sobě. "Tome…" zvedl hlavu a něžně zatahal bratra za jeden z vodou zmáčených dredů. "Tome, pojď sem," vydechl a natáhl k bratrovi ruce stejně jako před chvílí Tom k němu. "Chci tě, Tome…" šeptal přerývaně a tiskl si Toma ke svému tělu, jak jen to bylo možné. "Moc tě chci…" opakoval stále a líbal Toma na krku. Pomalu se pokládal a přitom bratra táhl s sebou. Neustále líbal jeho rty a vzrušeně sténal. "Bille, tohle… já…" Tom nemohl souvisle mluvit, cítil jen Billovy ruce, kterého hladily a laskaly po celém těle. "Tome, prosím… já chci," vydal ze sebe mezi vzdechy a omotal bratrovi nohy kolem pasu, aby se do něj Tom snáz dostal. Tom byl příliš vydrážděn na to, aby dokázal racionálně uvažovat a vlastně ani nechtěl. Nechtěl přemýšlet nad následky. Ne v tuhle chvíli. Opírajíc se o lokty, jednou rukou sáhl mezi jejich horká těla a nasměroval svůj penis k bratrově zadečku. Mírně přitlačil a pronikl tak do něj špičkou svého vzrušení. Bill zasténal náhlou tupou bolestí, ale nehodlal už couvnout. Zatnul zuby a položil své ruce kolem Tomových ramen. Tom nechtěl na Billa spěchat, ale přesto se nemohl ubránit vlnám slasti, které mu přinášel i jen sebemenší pohyb uvnitř Billa. Začal mírně pohybovat pánví a jednou rukou pevně tiskl bratrovy boky. "Víc," zmohl se Bill na táhlý sten, aby brášku povzbudil ve vášnivějších pohybech. Ačkoliv stále nemohl říct, že mu bratrovo počínání působí rozkoš, bolest ho pomalu přecházela a tak se mohl soustředit pouze na Tomovy polibky a jeho vzrušený dech. Tom se trochu nadzvedl a opřel se o jednu paži, aby tu druhou mohl vzápětí položit Billovi do klína. Pevně sevřel dlaň a začal s ní pohybovat ve stejném tempu, jako on přirážel. Cítil, že už dlouho nevydrží. Nechtěl ale připravit o vyvrcholení ani svého brášku, proto zrychlil i pohyb své ruky. Jeho počínání nezůstalo bez zásluhy. Brzy se místností ozval Billův úlevný sten a Tom na své ruce ucítil hustou teplou tekutinu. Ten se přestal ovládat a nenasytně přirážel na bratrovu pánev. Po pár sekundách i on ucítil to známé mravenčení ve varlatech a naposledy zasténal Billovo jméno. Vyčerpaně padl vedle svého třesoucího se bratra a zasypával jeho obličej polibky. "Miluju tě, moc tě miluju…" opakoval tiše a nechal Billa, aby se mu schoulil do náruče. Ještě dlouho se navzájem laskali a objímali, než se jejich dech opět vrátil do normálu.
Unaveně leželi vedle sebe a poslouchali kapky, teď už jemného deštíku, bubnujícího na střechu seníku. ,,To bylo…" začal Bill. ,,Nádherné," doplnil ho Tom a šťastně se na něj zadíval. ,,Horoskop říkal, že o prázdninách potkám pravou lásku," zapředl Bill spokojeně. ,,Tys... tys to dělal jen kvůli horoskopu?" zeptal se Tom přiškrceně. ,,Ale jdi ty hlupáčku, samozřejmě že ne," konejšil ho bráška. ,,Dělal jsem to," řekl a políbil ho na čelo, ,,protože," políbil ho na líčka, ,,tě miluji," a věnoval mu jeden dlouhý polibek. ,,A já tebe," usmál se Tom. Ještě chvíli takhle leželi v opojném objetí, načež se Bill zvedl a vyhlédnul z okna.
"Přestalo pršet," usmál se něžně na Toma.
,,Půjdeme?" Tom se jen beze slova zvedl a začal se, stejně jako Bill, oblékat. Když opouštěli seník, melancholicky se po něm ohlédli. ,,Měl jsi pravdu," podotknul Tom ,,Tenhle seník už zažil věcí." Poté vzal Billa kolem ramen a společně se vydali na cestu k domovu. Po dešti se vzduch zvlhčil a jim se šlo v přírodě jako Evě a Adamovi v ráji. A oni v ráji byli.
,,Počkej!" vytrhl se Bill Tomovi, když procházeli kolem ,,jejich" buku, a rozběhl se ke stromu. Tom ho nechápavě následoval. Bill vytáhnul z pukliny na kmeni schovaný střep a kolem názvu ´Bill a Tom navždy´ vyryl srdíčko. Odstoupil k Tomovi a prohlížel si svou práci.
,,Navždy?" zeptal se Bill.
,,Stoprocentně," odvětil Tom a společně vycházeli z lesa vstříc novým zítřkům.
(A/N : a té staré ježibabě, která na ně čeká u domu s hrdlem plným nadávek )

autor: Angelus, Monica

Bouřlivá bouřka 1/2

24. července 2008 v 15:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
V domě Kaulitzových vládl toho dne zmatek a spěch...
Jelikož se paní Kaulitzové zželelo své matky, která si pořád stěžuje, že svoje jediné dva vnuky neviděla dobrých několik měsíců, bylo rozhodnuto: Dvojčata jedou na víkend k babičce do Loitsche.
I když se dvojčata všemožně vzpírala a slibovala i modré z nebe, jen aby nemuseli k té ,,hodné, milé a vždy usměvavé staré dámě na konci jejich vesnice", matka byla neoblomná.
Navíc teď kluci měli pár dní oddech od skupiny, takže jejich návštěvě u prarodičů bránily jen a jen silné protesty z jejich strany, které ovšem Simone nebrala ani v nejmenším na vědomí.
Simone samozřejmě jet nemohla: ,,Tolik práce co mám, mami... ano... je mi to velice líto… posílám tam kluky… jistě, moooc se těší... ano a pozdravujeme Bibinku… ano... páá mami, páá." Takhle to Simone dělala už víc jak dva roky. Až se Tom divil, že jí to ještě ta stará… ehm…tedy... hodná babička žere. A tak ani jemu, ani jeho dvojčeti nezbylo nic jiného, než nechat se od matky políbit na obě líce a vydat se loudavým krokem s košíkem plným vánočky a s dobrým vínem... ,,Babička ho má nejradši," prohlásila matka... k autobusu, který je zaveze na místa, kterým by se racionálně uvažující člověk vyhnul i za opravdové nouze.
S kapucou, kšiltovkou, brýlemi zakrývajícími půl obličeje a s domněním, že tak budou nenápadnější (což se jim ale uprostřed léta, ve čtyřicetistupňovém vedru příliš nevedlo), se šourali k zastávce s nadějí, že když polezou jak hlemýždi, budou mít to štěstí a autobus, který na ono zapomenuté místo jezdí pouze jednou denně, třeba ujede….

,,Hey hey You You, I don't like your girlfriend," zaznělo v Tomově uchu, jen co nastoupili do toho zpropadeného autobusu, který měl zrovna dneska jak na potvoru zpoždění.
,,Spíš jak na tu starou ježibabu," pomyslel si Tom.
,,Bille!"
,,No way! No way!" prozpěvoval si z dál černovlasý hoch se spokojeným úsměvem na tváři.
,,Tak Bille," zavrčel blonďák a strčil do něj loktem. Bill sebou polekaně škubnul, rozhlížeje se kolem, jestli jeho pěvecký ,,výkon" zůstal skryt okolí. Ale jak brzy zaregistroval, v autobuse, kromě něj a Toma seděl až na zadních sedačkách pouze jeden asi padesátiletý chlapík, který byl očividně, s hlavou na skle, uprostřed hlubokého spánku.
"Kdo by se taky obtěžoval do takový prdele," pomyslel si Bill a konečně se otočil zpátky na svého nervózně vypadajícího bratra.
,,Těším se tam asi jako k zubaři po narozeninové párty," zafuněl Tom dřív, než se ho stačil bratr zeptat.
,,To bude zase samý ,Ale ty dredy se k mladému muži nehodí´," protočil oči v sloup. ,,A… Bille, jak se můžeš malovat? Sousedka se mě tuhle ptala, co je to za pěknou slečnu, která doprovází toho dredatého Toma," zavrčel Bill.
,,Dej Bibince pokoj, je to čistokrevnej pejsek," zadeklamoval Tom jako naučenou básničku. ,,Bude to peklo," povzdechl si Bill srdceryvně. A rozhodl se následovat vzor jejich jediného spolucestujícího a aspoň na chvilku se ponořit do hlubin spánku. Jak znal babičku, ta je bude nutit vstávat se slepicemi.
A to nemluvil o všech povinnostech, které si pro ně babča připraví.
,,Tome, vzbuď mě, až tam budeš nebo mě nech na místě umřít," zamumlal ještě a nechal se ukolébat k spánku. Tom odevzdaně kývnul a do uší si vrazil sluchátka od iPodu... za necelou hodinu byli na místě… a Bill, ačkoliv se snažil ve spánku spolknout svůj vlastní jazyk a udusit se, musel spolu s bratrem vystoupit na starém autobusovém nádraží. Jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Malá plechová budka se značně oloupaným lakem a strženým jízdním řádem. Dvojčata stála v budce jak dvě hromádky neštěstí a koukala, jak autobus - jediná možnost, jak se dostat z tohohle zapadákova, nenávratně mizí v dáli. Ani jednomu se nechtělo udělat první krok a konečně vykročit směr - babička
,,Tak pojď," udělal Bill první krok, popadl tašku a s útrpným výrazem vyděděnce se vydal vstříc ,,tomu" domu. Tom ho s nesouhlasným mumláním napodobil. Byla to útrpná cesta plná nadávek a hněvu… přesto, aniž by to bývali chtěli, za necelých deset minut stanuli před jejím domem.
Stáli tam vedle sebe, hledíc s posvátnou hrůzou v očích na stavení, jež se tyčilo před nimi. Tom se zhluboka nadechl, otáčejíc se na bratra.
,,Seš si jistej?? Jak překročíme tenhle práh a vstoupíme na zahradu plnou výkalů a smradu," dramaticky se odmlčel, ,,už ne-bu-de cesty zpět."
Bill se nadechnul k odpovědi. Když vtom ho přerušil "líbezný" hlas jejich babičky. "No konečně jste tady! Jak já se na vás těšila!" vykláněla se z okna ona starší dáma a dvojčata měla i na tu dálku možnost zpozorovat, že si babča zapomněla vzít svůj umělý chrup. Billovi se hrůzou zježily chloupky na zátylku a hodil na bratra psí pohled. Ten mu ho však jen bezradně opětoval. Odevzdaně otevřel zrezivělou branku. V ten moment se jim s hlasitým štěkotem hnal v ústrety pes menšího vzrůstu. Bill zakňučel a stáhnul se za bratra.
,,Bibinka," špitl spíš pro sebe. To nejhorší je ale mělo teprve čekat a Tom si to, ač nerad, plně uvědomoval. Z domu vyběhla (nebo se spíše vybelhala) starší dáma, jejíž vlněné papuče pleskaly o dlážděnou cestičku, jejich směrem. Bill s Tomem si stačili sotva vyměnit zděšené pohledy, už byli svíráni v náruči a líbáni na tváře. Bill si uvědomil, že babiččina vůně se ani za těch pár měsíců nezměnila. Byla cítit hnojem ze zahrádky a vůní laciného cherry . Odolal nutkání přidržet si u nosu kapesník. Místo toho se zmohl na tiché: ,,Ahoj babi" a mezitím si utíral tváře, na které před chvílí dostal "štípanou", jak tomu říkávala babi, předstírajíc, že ho tam něco svědí.
"Vy jste mi ale vyrostli!" spráskla ruce a prohlížela si své vnuky, kteří jen nehnutě stáli s křečovitým úsměvem - snad ještě horším, než který Bill předvádí na foceních. To už je ale babička každého chytla za ruku a vedla, ne-li vláčela, do domu. ,,A samozřejmě jste ještě vyhublejší než loni," pokračovala a posadila je ke stolu, na který jim ihned dala talíře domácích knedlíků, na něž se dvojčata hladově vrhla. Pokud babička v něčem vynikala, tak to bylo právě vaření.
,,Tome! " vykřikla, až se jmenovaný zakuckal. ,,Kolikrát jsem ti už říkala, že ty dredy máš prostě moc dlouhé??? Podívej, vždyť si je máčíš v jídle. A ty, Bille. Ještě ses nepřestal malovat?" řekla přísně a ukazováčkem naznačila pohyb zleva doprava. ,,Co jenom si lidé pomyslí? Chlapci se přece nemalují," spílala jim a dvojčata se musela hodně přemáhat, aby se na sebe nepodívala.
"Ale babi, přece jsem ti to vysvětloval loni," řekl lhostejně Bill s plnou pusou a napíchl si na vidličku další kus knedlíku.
"Ale nebuď drzej," vlepila Billovi "menší" pohlavek, až chudák vdechl sousto, které se právě chystal spolknout.
"Babi…" zalapal po dechu a celý rudý kolem sebe máchal rukama.Tom ho jedním jediným prudkým úderem do zad zachránil před jistou smrtí udušením.
,,Tohle bude zajímavej víkend," utrousil Tom. Dvojčata ještě nikdy nezalézala do postele tak ráda jako teď.
,,Tome?" ozvalo se do houstnoucí tmy.
,,Hm?"
,,Já jsem grogy. Ta baba mě zabije," hudroval Bill.
,,Jo, ona je skoro jako včela… ta má med v ústech a jed v zadku, u naší babči je to ovšem naopak," prohlásil Tom a zívnul.
,,Tome?"
,,Hm."
,,Pamatuješ na náš strom?"
,,Samozřejmě."
,,Zítra tam půjdeme, co říkáš?" optal se Bill, ale odpovědi se nedočkal…

Když se druhý den ráno dvojčata probudila (vinou potrhlého kohouta), na stole už na ně čekala snídaně a poznámka: ,,Šla jsem do města STOP oběd máte v troubě STOP nuďte hodní STOP vaše milující babička STOP.
,,Ta z těch komunistů nevyroste," pomyslel si Tom.
"No, ber to z tý lepší stránky, alespoň nás nenutí kydat hnůj jako posledně... zatím," usmál se Bill a sedl si na okraj stolu.
"Babi by tě za tohle zabila," pozvednul Tom obočí a na oko káravě se na Billa podíval.
,,Tak kdy vyrazíme ?" zeptal se Bill a dál se ládoval jako by nic.
,,Kam?" zeptal se Tom nechápavě.
Bill jen protočil oči. ,,K NAŠEMU stromu."
,,Ale Bille, vždyť to je uprostřed lesa!!" vyjekl Tom.
,,To tu chceš čekat na bábu, až se vrátí a bude povídat kdo má dítě, kdo je vdaný a kdo podvádí a nezapomeňme na: Tetka Dvořáková má zas nový auto, ta baba krade, já to vím," napodobil hlas své milující babičky.
,,Jdeme," vyskočil Tom v posvátné hrůze od stolu.
Bill ho následoval ze dveří. ,,Kam koukáš?" zeptal se zmateně, když ho viděl stát se zakloněnou hlavou, dívaje se na nebe.
,,Tohle by pochopila už i zabedněná bedna a jestli to ty nechápeš, naznačuju, že jsi úplný imbecil! Copak nevidíš tu spoušť? " zvrčel Tom.
Bill zvednul hlavu a opravdu. Černé mraky se na nebi valily jeden přes druhý a slibovaly pořádnou přeháňku.
,,To je v pytli" zamumlal Bill.
,,Biléééééééééé, Tomééééééééééééé" ozvalo se z ulice. Bill s Tomem se na sebe podívali a mraky nemraky upalovali k lesu.
"Ta nám dá," smál se Tom, když s bratrem zastavili uprostřed staré lesní cesty.
"Řekneme, že jsme ji neviděli," přidal se Bill. Udýchaně si odhrnul vlasy z čela a opřel se zády o vysokou lípu. "Tome, já už nemůžu," nasadil svůj nevinný výraz a sledoval bratra, jenž k němu přišel a rukou se opřel těsně vedle jeho hlavy.
"Ty si pamatuješ přesnou cestu?" pokračoval s očima nalepenýma na Tomově obličeji, vzdáleném jen pár centimetrů od toho jeho.
"Jasně. Neříkej, žes zapomněl… pojď," řekl něžně a chytil bratra za ruku.
Billovo srdce plesalo a to Tomovo bilo jak splašené. Nevěděl, zda je to z běhu nebo to má jinou příčinu. Šli dál ruku v ruce a ani jim nevadilo, že vysoko nad korunami stromů zuří hotová válka živlů. Spokojeně si vykračovali po prachové cestě, aniž si uvědomovali, že jejich ruce se začínají mírně potit. Zanedlouho došli na lesní mítinku, v tu chvíli plnou kvítí a trávy.
,,Jak za starých časů," řekl Tom zastřeným hlasem, zhluboka se nadechl a padl naznak do trávy, čímž stáhnul nic netušícího Billa sebou. Bill se v tu chvíli nezmohl ani na slovo. Plácnul sebou vedle Toma, jenž stále pevně svíral jeho dlaň. Po chvíli ticha, rušeném jen zvuky přírody, se Bill opřel o lokty, mlčky sledoval bratra, který se zavřenýma očima a spokojeným úsměvem, stále ještě hlasitě oddechoval. Připadal mu v tu chvíli totálně sladký, až se sám pro sebe musel pousmát. Beze slova se položil zpátky do trávy a pozoroval temnou oblohu. Mraky za tu dobu ještě víc zčernaly a lesem se začínal prohánět silný vítr. ,,Pamatuješ, jak jsme tu byli prvně?" zeptal se Tom, přetáčejíc se na bok, čelem k Billovi. Bill se rozesmál ,,Samozřejmě! To jsme té staré rašpli taky utekli. Šli jsme támhle k tomu stavidlu. A podepsali se na ten strom"
,,Půjdeme?" zeptal se Tom a v očích se mu zablesklo, tím jeho domovským způsobem. Bill jen s úsměvem přitakal a nechal se Tomem vytáhnout za ruku na nohy. Vyrazili napříč mýtinkou, prolezli pod pár větvemi a nakonec otvorem v houští, až se před nimi rozlil pohled na opuštěný rybník s průzračně modrou hladinou, u něhož majestátně stál velký rozložitý buk, jehož koruna čněla do nebe a působila dojmem, že kdyby po ni člověk vyšplhal, mohl by se konečky prstů dotknout hvězd. Chlapci došli až k němu a v posvátné úctě se dotkli jeho kmene. Ani nemuseli dlouho hledat a spatřili asi metr a půl nad zemí stále ještě dobře čitelná písmena: "Bill a Tom navždy", zašeptal Bill a s úsměvem se konečky prstů lehce dotkl kůry stromu, kde s bratrem před deseti lety vyryli onen nápis. Tom ho následoval a přiložil svoji dlaň na tu Billovu. Stál u něj tak blízko, že mohl zřetelně cítit vůni jeho vlasů. Bill se na ně otočil a se šťastným úsměvem na rtech mu hleděl do očí. V jejich odrazu viděl sám sebe. Vlastně v celém Tomovi viděl sám sebe. Byli si tak podobni a přitom tak jiní. V hlavě se mu jako na stříbrném plátně promítaly vzpomínky na jejich společně dětství. Jak spolu lezli po stromech, založili kapelu, jejich první problém a poznámka ve škole. Když se Bill zamyslel, všechno prožívali spolu. Byli spojení neviditelným provazem. Měli krásný vztah bratra s bratrem, kamaráda s kamarádem… Byli dvojčata. Byli nerozluční.
,,Když jsme tu byli naposledy, něco jsme si slíbili," přerušil Tom to ticho, stále hledíc do jeho hnědých očí.
,,Navždy spolu, Tome. Ani jeden neopustí toho druhého. Budeme spolu žít… i- i…," zadrhl se Bill.
,,I umírat," doplnil Tom a přistoupil o krok blíž.
,,Navždy spolu," šeptli najednou.
Tom už byl Billovi TAK blízko. Mohl počítat každou řasu lemující jeho překrásné oči… Oběma se jak na povel rozbušila srdce jako o závod. Stáli tam, stále ještě s dlaněmi přitisknutými ke stromu a s ústy vzdálenými od sebe jen pouhých pár milimetrů. Bill přivřel oči a instinktivně si olízl rty. Tom na své tváři zřetelně cítil bratrův horký dech a dokonce by se vsadil, že slyší tlukot jeho srdce… Naposledy se nadechl a zlehka se dotkl svými rty Billových. Jen se o ně slabě otřel, přesto se mu však i z tak jemného doteku zatočila hlava a po celém těle se mu rozlilo příjemné teplo.

autor: Angelus, Monica

TynkaBillisek 2. část

23. července 2008 v 18:00 | Vanity&Kessi |  .::montages::.

TynkaBillisek 1. část

23. července 2008 v 16:00 | Vanity&Kessi |  .::montages::.

Co jsem udělal špatně?

23. července 2008 v 14:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Už zase tu sedím a pozoruji lidi, jak spěchají…vrážejí do sebe… a mají nalajnovaný život.Tisíckrát jsem zkoušel křičet, ale ti lidé jsou jak hlušší, mají neviditelnou bariéru, která se nedá prolomit.Vím to, taky jsem byl takový, každý den dělal to samé a nešlo to zastavit, pouze jsem sledoval a počítal ubíhající dny… Ptáš se, co mi to dalo??? Možná nic, každopádně díky tobě… nebo spíš díky tomu, co jsi mi řekl, jsem se probudil. Vnímal jsem život, byl jsem… ŠŤASTNÝ! A proč? Proč? Věřil jsem ti, dokonce možná i něco víc…
Pořád mám před očima to, co se stalo… Pořád vnímám, co jsi mi řekl…
MINULOST…
Tom: ,,Bille, počkej, není to tak, jak vypadá..!"
Bill: ,,Není? Není? Ty se s ní vyspíš, ale ono to tak není???"
Tom: ,,Ne, prostě jsem byl opilý, no a ona taky, trochu…"

4Ever Together

23. července 2008 v 12:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Odešel jsi, slzy za tebou padaly,
Tříští se jako křišťály na střípky malé..
Ve mně je prázdno, ty jsi pryč,
Odešel jsi, a od mého srdce vzal sis klíč…
Střepy křišťálové skleničky se roztříštily po naleštěné kuchyňské podlaze.. Střípky se rozeběhly do každého koutečku, do každé škvírky.. Štíhlá postava chlapce s vlasy černými jako nejhlubší noc, klesla neslyšně k zemi.. Po tvářích mu v líných potůčcích stékaly slzy.. Slzy největší bolesti, jakou kdy cítil.. Srdce jakoby přestalo bít, plíce přestaly přijímat kyslík.. Tělo mu vypovědělo službu.. Jeho mysl dokázala vnímat jen tu jednu skutečnost.. Bolest ze ztráty někoho, kdo pro něj znamenal vše.. On byl jeho světýlko, když všude kolem panovala neprostupná tma.. On byl jeho měsíčkem, který mu osvětloval cestu, když už nevěděl, jak dál, kudy kam.. Za bouří mu byl přístavem, kde vždy nalezl v jeho teplém náručí pocit bezpečí.. Byl jeho andělem.. Strážným andělem…
Jen touha a chtíč sdílí se mnou pokoj,
Jen bolest a strach tíží srdce mé..
Jak štěstí a láska mizí nám v dáli,
Je to tak dlouho, co jsme se objímali…
Jako stín krčil se v rohu pokoje.. Všude už panovala hluboká tma, jen jedno světýlko stále zářilo.. Jeho světýlko.. Plamínek drobné, vonné svíčky, položené vedle jeho bezvládného těla.. Zpod sevřených víček stékalo na milion malých slziček.. Jeho klidným tělem prostupovala neuvěřitelná bolest.. Jako malé jehličky se mu zabodávala všude, kam se její nenechavé drápy dostaly.. Drásala jeho srdce na téměř nepatrné kousíčky.. Vysávala z něj poslední zbytky štěstí.. Pustošila a plenila.. Zůstávalo po ní jen chladné prázdno, které už nikdy nic nezaplní.. Zůstávalo mu jen jedno.. Vzpomínky.. Vzpomínky na jeho milý úsměv, šťastné oči, sladké polibky, něžné doteky, vřelá objetí.. Vzpomínky, které se spolčily s onou nevítanou bolestí.. Vzpomínky, které ho okrádaly o poslední zbytky sil, o posledních pár chvil života…
Navždycky spolu, chtěli jsme žít,
Navždycky spolu, měli jsme být..
Tys řekl sbohem, já jen nashledanou,
Byl jsi mým vším, byl jsi mým bohem,
Proto já nedokázal, říci ti sbohem…
Neslyšně procházel tichými ulicemi.. V ruce jednu rudou růži.. On miloval růže.. Stejně, jako on sám.. Zlehka našlapoval po štěrkové cestě, jediným společníkem mu byla ozvěna jeho vlastních kroků.. Jeho kroky těžkly, zpomaloval.. Čím více se blížil tomu místu, tím větší měl chuť se otočit a zbaběle utéct.. Neudělal to však.. Musel tam jít.. Dnes musel.. I přes to, že jeho srdce krvácelo.. Odmítalo mu dát poslední sbohem.. On nemohl.. Nechtěl jej nechat odejít.. Zhluboka se nadechl.. Do těla mu pronikl ledový vzduch.. Jako na povel se rozběhl vpřed…
Provazce kapek splétají se v nebi,
Černé slzičky, kanou mi k zemi..
V hlíně se mísí, všude ticho a chlad,
Mé srdce svírá šílený strach…
Dopadl na kolena.. Těžce oddechoval, nemohl popadnout dech.. Pomalu, tak, aby neupadl ani jediný kvítek, přiblížil se růží ke své tváři.. Jemně, zlehka si jejími okvětními plátky přejížděl po tvářích, jakoby jej hladil on.. Zpod víček se mu spustil vodopád slz.. Zlehka růži políbil.. Odložil ji na jeho hrob, dlaně přitiskl na oči.. Z černého nebe se spustil chladný, podzimní déšť.. Míchal se s jeho slanými slzami.. Byl němým svědkem jeho bolesti.. Tělem mu otřásaly mohutné vzlyky.. Plné zoufalství.. Bolesti ze ztráty.. Plné nenaplněné lásky…
Temnota svírá mé maličké já,
Neumím zapomenout, nechci se vzdát,
Já tě mám bráško můj, strašlivě rád..
Dřív byli jsme dva, teď zbyl jen jeden,
Sněží, je tma, vždyť už je leden…
Dny plynuly.. Minutu za minutou.. Jako každý den, seděl u jeho hrobu.. Jako každý den se choulil do malého klubíčka.. Jako každý den, stékaly mu po tvářích slané perličky.. Jako každý den mu vyznával lásku.. Věřil, že jej slyší.. Věřil, že tu sedává s ním.. Cítil ho u sebe.. Cítil jeho doteky, teplo jeho těla.. V mysli mu plála malá jiskřička naděje, která mu dokázala na bledé tváři vykouzlit slabý úsměv.. Doufal, věřil, že se spolu shledají…
Navždycky spolu, chtěli jsme žít,
Navždycky spolu, měli jsme být..
Tys řekl sbohem, já jen nashledanou,
Byl jsi mým vším, byl jsi mým bohem,
Proto já nedokázal, říci ti sbohem…
Lehkým krokem směřoval na to místo.. Měkce našlapoval sněhem.. Už jen pár kroků jej od něj dělilo.. S každým dalším jako by bolest v jeho srdci polevovala.. Vedl s ní boj, ve kterém vyhrával.. Jenom on věděl, co se dnes mělo stát.. Jako bílé peříčko zmizela bolest ve chvíli, kdy poklekl před jeho hrobem.. Vzdala se, dala se na ústup, nechala mu alespoň posledních pár chvil štěstí a klidu.. Usmál se, v dlaních třímajíc jeho fotografii…
Jiskřička světla pomalu pohasíná,
Duše chce z těla pryč..
Hodina temná ke konci se chýlí,
Mé srdce radostí šílí..
Brzy shledáme se zas, když ty uslyšíš můj hlas…
"MILUJI TĚ"
Štíhlá postava chlapce s vlasy temnými jako nejhlubší noc, se choulila v malém klubíčku, v chladné sněhové pokrývce.. Z drobného těla pomalu vyprchávaly polední zbytky života.. Ale on byl šťastný.. Věděl, že už dnes se s ním opět shledá.. Že už dnes jej opět sevře ve své náruči.. Že už dnes bude moci opět líbat ty sladké rty.. Byl šťastný.. Naposledy upřel svůj zrak na fotografii.. Roztřeseným prstem přejel konturu jeho tváře.. Usmál se.. Z posledních sil mu vtiskl polibek plný lásky, bolesti, zoufalství, ale především plný uvolnění a smíření.. Ruka mu bezvládně klesla podél těla.. Všude panovalo ticho, klid.. Drobný sníh, poletující okolím, zakrýval jeho stopy, překrýval jeho tělo jemnou, bílou dekou.. Naposledy vydechl..
"MILUJI TĚ, TOME…"
Navždycky spolu, chtěli jsme žít,
Navždycky spolu, měli jsme být..
Tys řekl sbohem, já jen nashledanou,
Byl jsi mým vším, byl jsi mým bohem,
Proto já nedokázal, říci ti sbohem…
Navždycky spolu, chtěli jsme žít,
Navždycky spolu, měli jsme být..
Tys řekl sbohem, já jen nashledanou,
Byl jsi mým vším, byl jsi mým bohem,
Proto já nedokázal, říci ti sbohem…

autor: Dádinka

Takaju 2. část

23. července 2008 v 10:00 | Vanity&Kessi |  .::paints::.

Hlavně nenápadně

22. července 2008 v 18:00 | Vanity&Kessi |  .::One Shot ::.
Bylo léto a tím pádem začaly prázdniny. Už jsem potřeboval odpočinout si z té školy, ale i od práce, kterou miluju. Venku je hezky, všichni mají radost ze slunečného počasí.
Jenom mě je už nejméně měsíc nějak divně. Je toho na mě psychicky už prostě moc.
Tehdy jsem seděl na zemi svého pokoje a prohlížel dávno zapomenuté album z mého a Billova dětství.
Byli jsme tak roztomilí, zcela odlišní než jsme teď. Už dospíváme.
Zvlášť dlouho jsem si prohlížel fotografii nejméně pět let starou, zachycovala mě a Billa, jak se objímáme. Čas ubíhal, ani jsem si neuvědomil, že na ni zírám už bezmála půlhodinu. Představivost pracovala. Byl tak roztomilý a nevinný. Mimochodem, to je dodnes. Když jsem pohlédl na hodiny, zarazilo mě, kolik času se dívám na tu fotku.
Svého bratra,dvojče, jsem měl vždycky moc rád. Patřil k mým nejmilejším na světě. Ale uvědomil jsem si, že k Billovi cítím něco víc, než jen bratrské pouto. A tehdy se to stalo! A začal mu věnovat ještě větší pozornost než doposud. Ale namáhal jsem se, aby nic nepoznal! Co by se asi stalo, kdyby se to dozvěděl? Kdyby na to přišel? Už by mě asi nikdy nechtěl vidět! Vždyť já si taky připadám divně! Ani trochu mě přece kluci nezajímaj. Ale s Billem je to přece něco úplně jiného, ne? Jsme si hodně blízcí a jeho vzhled je naprosto perfekt!
Ležel jsem jen tak na posteli a zas o tom přemýšlel. Hodiny hlásily jedenáct dopoledne. Měl už bych vstávat.
Sešel jsem po schodech dolů do kuchyně. Mamka s Billem prováděli přípravy na oběd.
"Á, podívejte kdo vstal z mrtvých!" řekl a zašermoval škrabkou na brambory. Nikdy nezklame! A mamka taky ne! Jak mě uviděla, šoupla mi hned práci: krájení brambor!
Vzal jsem si to na stůl a začal. Mamka pobíhala všude po místnosti a já zase zabloudil k tomu nejdokonalejšímu zadku, jaký jsem kdy viděl. Přitahuje mé oči jako magnet. Moje představivost nabírá na obrátkách a já zapomínám i krájet. Zhypnotizován Billovým pozadím jsem si ani nevšiml, že tam, kde byl Billův zadek, je prázdno. To proto, že Bill popošel směrem ke mě a sledoval mne.
"Co je?" když jsem nevnímal, zopakoval otázku: "Tome?"
Cukl jsem sebou, až mi spadlo pár brambor na podlahu.
"Co chceš, Bille?"
"Byl bych celkem vděčný, kdybys nakrájel ty brambory! Nějak se mi to tu hromadí." Ještě než se stačil otočit, zahlídl jsem na jeho rtech lehký úsměv. Určitě se mi to nezdálo! Usmál se! Nejsem prozrazen??
A když ke mě cítí to samé? Ale co kdybych mu to řekl a zjistil bych, že jsem se mýlil? Začal jsem znovu krájet.
.....................
Během oběda na mě Bill házel dost sexy nevinné pohledy. A přesto, že u toho byla mamka, odhodlal jsem se k dalšímu kroku. Otřel jsem se o Billovu nohu. Když to bráška ucítil, zatvářil se trochu zděšeně. Radši toho nechám!! K mé velké radosti nám mamka po obědě oznámila, že jde k Inke, její kamarádce. Budu mít příležitost si s Billem promluvit. Vím, že to nebude lehké. Nedokážu odhadnout, jestli na to budu mít dost odvahy. On i bráška je dost stydlivý. Jen co mamka zabouchla dveře, zatnul jsem zuby, nabral sílu a šel jsem na věc.
"Ty, Bille?"
"Hmm?" znělo to dost ustrašeně.
"Potřeboval bych s tebou mluvit!" Doufám, že mi rozuměl, vychrlil jsem to dost rychle!
"Tak mluv! Co se děje? Připadáš mi poslední dobou nějak divný."
"Já... posaď se." Měl jsem strach, aby to s ním neseklo. Je hodně citlivý.
Jediný pohled do jeho krásných tmavých očí mě zcela odzbrojil.
"No, víš. Je to dost složitý." Nic neříkal, jen sledoval a čekal co bude dál. "Nechci, aby sis o mě myslel bůhví co! Ale já..."
Nádech, zhluboka dýchej.
"Já..."
"No? Co?" vyzval mě nechápavým, tak sladkým pohledem. Měl jsem co dělat, abych ho nezulíbal k smrti. OK.
"Bille... já tě miluju!!" A bylo to venku!
Bráška zareagoval úplně odlišně, než bych předvídal. Trochu se začervenal a plachým hláskem řekl něco, co mi vyrazilo dech: "Já tě taky moc miluju!!"
"A nemyslíš si, že je to..."
"Nemožné?" doplnil mě bratr. "Ano, přece jsme bráchové..." Bill se rozesmutnil.
"Ale když to nikomu neřeknem, tak se to taky nikdo nikdy nedoví!" Tak moc jsem ho chtěl utěšit! Ale touha po jeho hebkých rtech stále nabývala na síle. Neodolal jsem a přisedl k němu, pohladil ho po tvářích. Cítil jsem, jak se oklepal. I mnou projel příjemný mrazivý pocit. Sklonil jsem se k němu a on pootevřel ústa a sklopil hlavu ke straně, přičemž mu spadlo pár černých pramínků jeho vlasů do obličeje. Topil jsem se v jeho přenádherných očích a vpil se do jeho rtů. Bože, líbá tak něžně! Je úžasný! Moje touha ale byla stále větší. Začal jsem ho jemně líbat na krku a na tvářích. Bill zavřel slastně oči. Moje ruce pluly po všech částech jeho dokonalého těla.
...............
Najednou jsem zaslechli klíče v zámku. Mamka se vracela od Inke! Bylo teprve půl páté! Bill ode mě rychle odskočil. Oba jsme nasadili nevinné pohledy.
...................
Nikdy to nikomu neřeknem. A moc se těším na večer, kdy budeme s Billem pokračovat v nedokončeném.

autor: Billa